23. září 2018

Vidět na vlastní oči – napsala Irena Procházková

„Operace očí? To myslíš vážně? Když pominu kolik to stojí peněz, tak co ten nejistý výsledek? Co když se to nepovede? Rozmyslela sis to dobře?“
Tak to byla povzbuzující slova mého manžela. A ano rozmyslela. Už nechci nosit brýle na dálku!
Odvahu jsem sbírala docela dlouho, ale nakonec jsem strach překonala a vyrazila na předběžné vyšetření na soukromou oční kliniku.
Po 3 a půlhodinových procedurách, což mě utvrdilo v tom, že jsou pečliví, jsem dostala kladný posudek. A za dalších 14 dní jsem byla objednána na operaci. Před zákrokem jsem si ještě do poslední chvíle četla knížku, protože jsem si říkala, že je to třeba naposledy…
Když už jsem skrz rozkapané a umrtvené oči neviděla nic než mlhu, došlo mi, že už není cesta zpátky, ale kupodivu jsem strach neměla a nebála jsem se. Byl to takový zvláštní pocit nemít najednou všechno pod kontrolou a svěřit se osudu.
 Opakovala jsem si: „dopadne to dobře, dopadne to dobře“.
 A pak jsem ležela na lehátku, koukala nejprve pravým a potom levým okem do laserového zeleného světýlka, měla nervy, abych se ani nepohnula a věřila v zázrak. A on se opravdu za pár dní dostavil. Nejdřív jsem viděla bílou mlhu a rozeznávala tmavé obrysy. „A sakra, co když se fakt nerozkoukám...“ Pak se všechno rozpíjelo a zase na chvíli zaostřovalo. Byl to zvláštní pocit, ale naštěstí žádná tma, žádná bolest. Cestu domů jsem absolvovala s doprovodem a doma jsem hned zalehla do postele a spala až do rána. A ráno…
Otevřela jsem oči a šmátrala po brýlích, zázrak vidím i bez nich, sice trochu rozmazaně, ale vidím. Hned jak jsem vylezla z postele, hned jsem běžela k oknu, ze kterého máme nádherný výhled do Divoké Šárky. Nejdřív jsem se dojala, takže jsem přes slzy nic neviděla, ale pak jsem si užívala každý detail v dálce, každý strom, domeček, stožáry elektrického vedení i jejich dráty, obrys cesty i silnice, přistávající letadla a jejich dráhy na obloze, ptáky sedící na veřejném osvětlení a pobíhající psy v parku pod námi. No prostě nádhera…
Před zrcadlem jsem si prohlížela sebe, a i když jsem viděla v obličeji každou vrásku a jiné nedokonalosti a moje tělo, ruce a nohy se mi najednou zdáli mnohem větší než dřív, byla jsem šťastná, že se zase vidím taková, jaká jsem.
To nejlepší přišlo s večerem. Už jsem na obloze neviděla jen matné svítící rozmazané koule, ale jasné zářící hvězdy, které opravdu blikají. Na měsíci jsem zase mohla pozorovat mapy a krátery. A detaily v rozsvícených oknech… Bylo to to nejlepší, co mě v poslední době potkalo a co jsem pro sebe mohla udělat. Prostě zázrak..., i když to má také svoje stinné stránky. Vidím na zemi každé smítko, drobek, vlas a všude prach a šmouhy na oknech a zrcadle, ale učím se nad tím mávat rukou, vždyť jsem to donedávna neviděla a taky jsem žila.
A manžel? Měsíc po mé operaci navštívil optika a dostal předepsané brýle na dálku. Už se těší, až bude mít tolik dioptrií, aby mohl podstoupit stejnou operaci jako já.

Žádné komentáře:

Okomentovat