9. září 2018

Nevšedně všední dialog - napsal Oldřich Voženílek

Kam se chystáš?
Za Tondou a pak na hřiště.
Úkoly máš hotový?
Žádný nemáme.
Nelži.
No..., na zejtra žádný nemáme...
Neříkal jsem ti stokrát, že tohle nechci slyšet! Co máte?
Takovou blbost. Máme napsat něco o křečkovi. Do čtvrtka.
Tak na to vlítni a máš to hned hotový...

Ále tati... Udělám to večer. Je tam hezky a s Tondou jsme už domluvený.
Víš dobře, že si nemůžeš nic domlouvat, dokud nejsi DOMLUVENÝ se mnou. Co známky?
Pět jedniček.
Z matiky?
Jasně.
Ukaž.
Potom.
Ne, teď!
Hmm...
Co si to vymejšlíš? Vždyť tady máš pětku!
No..., vona paní učitelka neměla moc času, tak mi to napsala do jedný známky...
Jasně! Že mě to hned nenapadlo?!
Co to bylo za písemku?
Na sčítání. To už ale dávno nebereme. Všechno jsem to perfektně odečet, ale nevšim' jsem si, že se to má sečíst.
Nelžeš?
No vážně! Na tebe si nikdy žádná úča nezasedla?
Ale to víš, že jo.
Která?
Formánková. Ve třetí třídě. Neměla mě ráda.
Proč?
Naštval jsem ji při vlastivědě.
Čím?
Pokazil jsem jí takovou hru.
Jakou?
Ptala se nás na tři přání pro zlatou rybku a já jí řekl, že by mi stačilo jen jedno.
A co sis přál?
Kouzelnou hůlku, která mi splní každé přání.
To je dobrý! A to ji naštvalo?
Jo. A teď už padej za Tondou a koukej bejt v půl šestý doma.
V šest!
Nesmlouvej a padej!
Ahoj chlapci moji!
Čau mamčo.
Ahoj zlato.
Kam tak letěl?
Pustil jsem ho ven.
Co je na tom tak divného?
Dostal kouli z matiky.
On? Z matiky? A tos ho pustil ven?
No jo. Pustil. Dal k tomu parádní argumenty. Jestli to bude malíř, tak rozhodně obrazů a ne pokojů.
Ráda bych věděla, po kom to dítě je...

Žádné komentáře:

Okomentovat