4. září 2018

Moje první návštěva příbuzných na Ukrajině - napsala Jana Simčinová


Vesnice u Mukačeva, Foto. Autorka
Po několika hodinách jízdy autem jsme konečně dorazili do Mukačeva, na místo, kde bydleli naši příbuzní z tátovi strany. Měli jsme s tetou a strejdou problém najít číslo domu, ale po chvilce hledání se konečně zadařilo.
Domy chudých rodin jsem už viděla mnohokrát, ale to, co jsem viděla na vlastní oči, když jsem stála před plotem domu, mě skoro dohnalo k slzám. U nás v Čechách už by na tom s největší pravděpodobností visela cedule s nápisem: Vstup na vlastní nebezpečí, hrozí riziko úrazu. 

Znenadání se k nám přiřítila celá rodina, teta Marjana s přítelem, synem Sašou, dcerou Alinou s jejími třemi krásnými holčičkami. Bylo jich sedm. Nikdy předtím jsme se neviděli, pouze jsme si občas napsali zprávu na Facebooku. A nyní je konečně vidím „na živo“! V takovýchto případech sláva sociálním sítím a Google překladači!
Abychom se dostali do domu, museli jsme krůček po krůčku přejít po kládě, na kterou voda ani bahno nedosáhlo. Bylo to všude a bylo toho hodně, neměli systém na odtok dešťové vody. Teta Marjana nás posadila do obývacího pokoje, jenž sloužil jako ložnice a jídelna zároveň, protože zde byly kamna na dřevo, trávili všichni v této místnosti nejvíce času. Sedla jsem si na gauč a div jsem se nepropadla až na zem. Viděla jen nohy od stolu, židlí a lidí, ale obličeje už nikoliv. Přesedla jsem si proto raději na židli připomínající svým skřípáním a vrzáním houpačku. Ani přetření lakem by její vzhled už nezachránil.
Vesnice u Mukačeva, Foto. Autorka
Když jsme se všichni pobavili o tom, jak se kdo má, předali jsme jim oblečení a peníze. Že si mohou třeba vymalovat, koupit stůl a židle, postel nebo gauč. Anebo třeba toaletu. Dokážete si představit celý svůj život chodit do polorozpadlé kadibudky celou zimu a večer?

„Na zdorov’ya!“, cinkli jsme si všichni skleničkami plnými ukrajinskou vodkou. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli si vůbec někdo z nich uvědomoval, že jsou chudí? Nebo jim to takhle vyhovuje? Za tu celou dobu si totiž nikdo z nich na nic nestěžoval. Na jídlo a pití měli. Na alkohol a cigarety též. Od mých myšlenek mě vytrhla teta Marjana, která pokládala jídlo na stůl. Ráno kvůli nám prý zabila jednoho kohoutka a ten právě ležel před námi v podobě polévky, řízků a omáčky. Po dojedení jsem vstala a pomáhala odnášet nádobí do kuchyně, která byla ve vedlejší místnosti. A přesně v tu chvíli, co jsem vešla dovnitř, jsem si říkala, že někdy je lepší některé věci raději nevidět. Vlevo stála pec, do které kdyby se koplo, tak se celá zboří. Všude byly položeny kýble s vodou. Kýbl s vodou a krví od kohouta, kýbl vody na mytí nádobí, kýbl vody na pití a kýbl vody na mytí rukou. Nemají prý zavedený vodovod a nosí si vodu každý den od sousedů.
Vesnice u Mukačeva, Foto. Autorka
„A jak perete oblečení?“, zeptala jsem se s údivem Aliny, mé sestřenice. „V řece. A v zimě musím prádlo mlátit o kámen, aby nezamrzalo,“ vysvětlila sestřenice Alina, která pere prádlo sobě, svým třem dětem a přítelovi.
Ten večer jsem nechápala mnoho dalších věcí. Nemají počítač, nevědí, co je to emailová adresa natož Microsoft Office. Mají jen základní školu a Saša neumí ani latinku. Smutně jsem se podívala na radostné tváře holčiček a říkala si, co z nich bude, až vyrostou? Dále si vybavuji zničené ruce tety Marjany, která chodila skoro každý den do lesa pro dřevo, aby si mohli zatopit v kamnech. Veškerou těžkou, ale i lehkou práci zastávala ona. Její přítel tam byl jen pro okrasu, mi přišlo, byl opilý a jen se tomu všemu opilecky smál a ruce měl hladké, jak z porcelánu.
Byla už skoro půlnoc a tak jsme se rozhodli, že už pojedeme na hotel. Teta, strejda a já jsme při vstupu do pokoje pocítili hlubokou vděčnost a úlevu, když jsme uviděli postele s matrací, bílé, čisté a voňavé cejchy, tekla teplá sprcha a vůbec tekla čistá voda. Otočili jsme jen knoflíkem a ihned teplo v pokoji. Otevřeli jsme své laptopy, vyhledali si wifi a jen tak jsme odpočívali. Žádná kadibudka, bahno, zima. Vlastně skoro žádná práce a žádné starosti. Děkuji za tento neocenitelný zážitek, protože díky této návštěvě si opravdu vážím tepla, vody, pračky, toalety, čistoty a vůbec života, jaký teď mám.





































Původní verze:
Moje první návštěva příbuzných na Ukrajině
Můj opravdu zajímavý zážitek se stal loni na podzim, když jsem jela s tetou a se strejdou na Ukrajinu do Mukačeva. Jeli jsme tam poprvé navštívit naše vzdálené příbuzné a přivézt jim teplé oblečení na zimu a nějakou tu korunu na jídlo. Byl listopad a vše to začalo už na hranicích.
Slováci nás pustili hned, ale na hranicích s Ukrajinou jsme si počkali asi tři hodiny. Byli velmi nepříjemní a jejich přístup k lidem byl stejný jako přístup Babiše k uprchlíkům. Dělali problémy Ukrajincům, kteří jeli navštívit svou rodinu na Ukrajině. Paradox. A tak je musel na oko podplatit. Tak to tam chodí. Ještě chvíli jsme si v autě cestou na to konto zanadávali, ale pak už cesta ubíhala vcelku plynule.
Po dalších třech hodinách jsme dorazili na místo, kde příbuzní bydleli a vlastně žili. Domy chudých rodin jsem viděla už mnohokrát, ale to, co jsem viděla na vlastní oči, když jsem stála před plotem, mě skoro dohnalo k slzám. U nás v Čechách už by na tom stála cedule s nápisem: Vstup na vlastní nebezpečí. Riziko úrazu. Naštěstí se celá rodina zavčas přiřítila k nám a začali nás objímat a vískat, že se konečně vidíme. Bylo jich asi osm. Nikdy předtím jsme se totiž neviděli a jen občas jsme si napsali zprávu na Facebooku. V takovýchto případech sláva sociálním sítím a překladači Google Translator!
Do domu jsme stepovali po kládě, na kterou voda, a hlavně bahno, nedosáhlo. Bylo všude, neměli systém na odtok vody. Po krůčkách jsme vešli do domu, který byl permanentně otevřený, jehož dveře se nedali zavřít, natož zamknout. Příbuzná nás posadila do obývacího pokoje, ten sloužil jako ložnice a jídelna zároveň. Sedla jsem si na gauč a propadla se skoro na zem. Viděla jsem jen zem, nohy od stolu, židlí a lidí, ale jejich obličeje už moc ne. Přesedla jsem si raději na židli připomínající houpačku. Ani přetření lakem by už její vzhled nezachránil. 
Po chvilce povídání jsme předali věci a peníze. Že si mohou alespoň vymalovat, koupit stůl a židle, vyměnit dveře, nechat si nechat udělat záchod. Představte si, že oni neměli ani záchod, chodili vykonávat svou potřebu do kadibudky. 
„Na zdorov'ya!“ A už to tam cinkalo ukrajinskou vodkou, rumem, domácím vínem a pivem. Uvědomovali si vůbec, že jsou chudí? Přišlo mi, že jim to takto vlastně vyhovuje. Příbuzná donesla jídlo na stůl. Kohouta prý popravili dnes ráno a ona z něho udělala řízky a polévku, bujón tomu říkají. Ale že se nemusíme bát, má ještě dva živý. S tetou jsme si vyměnili zděšený výraz. Začali jsme jíst a oni čekali, až svou porci dojíme, aby mohli začít jíst i oni, prý je to místní zvyk. Návštěva má přednost. Tak jsme jedli a oni mezitím povídali a pili. Po chvilce jsem vstala a šla se podívat do druhé místnosti, do kuchyně. Pec, do které by se koplo, tak se celá zboří. Všude byly položeny kýble vody. Nemají prý vodu a nosí si čerstvou každý den od sousedů. Skutečně? Dá se takhle normálně žít?
A jak to dělají? Jak myjí nádobí, jak perou oblečení, je se myjí? Nádobí myjí v kbelíku, oblečení perou v řece, tak jak si pamatujete v Popelce, prádlo se musí mlátit o kámen, protože zamrzá, řekla příbuzná, která pere prádlo pro 5 lidí. K tomu, jak se myjí, jsme už nedošli, přeci jen je to intimní věc. Za ten večer jsem nechápala mnoho dalších věcí. Například jedna z příbuzných měla na sobě bílé sněhule a oni zůstali bílé celý večer. Nepochopitelné, já měla boty černé od bahna, jen co jsem vystoupila z auta. Měla tři krásné a hodné děti. Dospělí omámeni alkoholem, děti mezi nimi pobíhali a hráli si. Smutná podívaná, obzvláště při představě, co z nich bude, až vyrostou. Nebo třeba ruce příbuzné, chodila na dřevo do lesa, aby mohli zatopit. Veškerou těžkou, ale i lehkou práci zastávala ona. Ten její šamstr nehnul ani brvou. Ona zničené ruce, on ruce jak z porcelánu, ale opuchlé od alkoholu. 
Bylo už pozdě a rozhodli jsme se zavítat do našeho hotelu. Jaká úleva pro nás byla, když jsme viděli ty postele s matrací, bílé a čisté cejchy, teplá sprcha a vůbec nonstop voda k dispozici. Otočili jsme knoflíkem a teplo v pokoji. Zamkli jsme se, vyhledali wifi a otevřeli jsme si své laptopy a tablety. A unavení cestou šli brzy spát, aniž bychom se museli bát, že nás někdo v noci opilý přepadne nebo jít v noci na záchod do kadibudky skrze bahno. V listopadu. Zimu bych si už neuměla představit vůbec.
Děkuji za tento neocenitelný a opravdu zajímavý zážitek, protože díky němu si vážím tepla, vody, pračky, záchodu, čistoty a vůbec života, jaký teď mám.

Žádné komentáře:

Okomentovat