4. září 2018

Pětkrát zákaznické centrum

Lachasso

Nával (očima klienta)
Už to zase začíná. Hlavně, že ty kancelářské krysy mají kde zaparkovat, ale pro nás neumí udělat pořádné parkoviště. Konečně jsem po 20 minutách našla místo. Blížím se k těm děsným proskleným dveřím. Jako obvykle rozšiřují. No, hrůza se hned takhle po ránu vidět.
Vcházím dovnitř. Nestihnu se ani pořádně rozkoukat a už na mě vybafne paní. Prý, co chci. Řeknu jí svůj obsáhlý problém a hned dostanu lísteček. Prý posaďte se. No jo, ale kam? Proti mně schody a výtah. Těch pár židlí vedle už jsou obsazené. Koukám, hledám, nakonec nacházím jedno volné místečko vzadu. Těžko z něj vidím na tabuli.
Po delším čekání cinkne mé číslo. Hledám svoji přepážku, ale nikde ji nevidím. Nakonec zjistím, že musím do patra. Najdu svoji přepážku a jdu k paní. Chtělo by to sem dát koberec, vytáčí mi v tom tichu, klapot mých bot. No, ta černošedá barva dlaždic mi také vadí. Vyřídím, co potřebuji a zvedám se z nepohodlné židle. Už se těším do svého auta. Snad se z toho bludiště vymotám.



Nuda na úřadě (očima dítěte)
Místo k vodě jdeme s mámou do nějaký hloupý kanceláře. A ani mě nechce nechat u vodotrysku a táhne mě dovnitř. Je tu moc lidí, běhat nesmím. Křičet nesmím. Teď mě máma posadila na židle a řekla: „Klidně seď.“ Tak sedím. Koukám na výtah, na bubliny. A na ty točitý schody mě máma nepustila.
Hele, tamhle je stojánek s omalovánkama. Ale nemám tužku. Že by mi ji půjčila ta paní u stolečku? Tak prý ne.
„Mami, půjč mi telefon“… Ty brďo. Půjčila. Jindy to nejde, a najednou si můžu pustit i hru. Teď něco píplo, rozsvítilo se nějaký číslo. Máma mi vzala mobil, ani mě nenechala dohrát. Jsme na řadě.

Šichta (očima paní za přepážkou)
Už jsem zase v té ratejně. Hrůza. Kdo to tady vyprojektoval. Hala jako stodola a kraválu jak na nádraží. Je 7:55 a venku už stojí fronta jako na banány. Důchodci nemohli dospat.
8:00. Dveře se otevírají, pomalu, jako v hororu. Vržou. 
Jeden zákazník běží přes druhého k vyvolávacímu systému. Tak já si teda toho prvního přivolám. Mačkám tlačítko. Chvíle napětí... Tak kdo se z nich zvedne? 
Nárazy berlí tlumí huňatý koberec. Babka se blíží a šplhá na barovou židličku.
„Chci upravit zálohy!“ vybafne.
„Takže dobrý den i vám,“ nakláním se přes přepážku a podávám jí ruku.
Bez reakce.
To bude zase den.


Pondělní šichta (očima paní uklízečky)
Dneska nechám záchody až na konec. V pondělí jsou vždycky na celé Savo.
Křup, křup. Áá, u automatu s vyvolávacími lístky si dnes hrálo dost dětí. Jsou to tu samé piškoty. To mám za to, že tu není dětský koutek.
Jdu na první přepážku. Museli tu být jen samí dělníci, jenom písek a bahno. „Půjde to vůbec vysát?“ říkám si. To samé je i v místech u nevzhledně vyhlížejících lavic na čekání. Jestli tam dnes zase najdu žvýkačku, přelípnu jí, aby si na ní někdo sednul.
A pořád nechápu, jak můžou být upatlané skleněné vchodové dveře, když jsou na buňku.
Ach jo, to bude zase dřina.


Lupič amatér (očima zloděje)
Super! Všude samý sklo a žádný čidla. Je to vůbec banka???? No, uvidím vevnitř. Sakra! Vlezl jsem do nějaký firemní pobočky... No, nevadí... S baterkou opatrně, jsem tu jak ve výkladní skříni. Hele bonbóny, tyhle mám rád, hlavně ty oranžový. Akorát je potmě nepoznám, beru všechny.
Něco jako kasu tady nevidím. Tak omrknem počítače co maj na stolech….. Ty jim ani nerozbiju, to bych jim spíš pomohl. Na takovejch starejch verkách je práce za trest. Jak kdyby z nás vytahali málo peněz. V každém stolku něco bude, je jich tu snad dvacet, těch jejich “přepážek“. Posledně byly zavřený skoro všechny. Asi nemaj lidi. Saakra!!!! Kdo sem dal tu blbou palmu! Ta je tady snad naschvál, abych se o ní přerazil. Stejně jako stojany s kdovíjakejma papírama. Nechytit ho, tak rozmlátil dveře ven a toho už by si všimul i hluchej a slepej. Hele, bankomat…. Konečně nějaký prachy. Tak nic, to je ta jejich bedna na lístečky. Tohle vypadá jak kino, pět řad židlí pro chudáky co tu musej trávit půl dne. No jo, ale výtah hned za kinem je pěknej…. skleněnej. Druhá půlka vypadá úplně stejně, ztráta času, mrknu co maj nahoře.

Žádné komentáře:

Okomentovat