10. září 2018

Den v Googlu - napsala Andrea Klemšová

Ta budova nebyla extra veliká, ani honosná. Vstupní dveře byly v rekonstrukci. Že jsme v Googlu jsme poznali až podle prostorné recepce stylizované do vlakové nádražní haly.
Na jednu z tabulí brácha postupně vyťukal naše jména a ozdobil nás návštěvnickou kartičkou.
„Tak, nejdřív si dáme oběd,“ řekne brácha a provede celou naši rodinu chodbou do 1. patra. Za skleněnými dveřmi koukáme jako puci. Dát si můžeme opravdu všechno, co nás napadne. Od sendvičů, salátů s fíky a omáček po thajskou a italskou kuchyni. Uprostřed místnosti stojí několik usměvavých kuchařů, kteří obratem vykouzlí na talíři to, co na pultech chybí a na co máme chuť.
„Brácho, a fakt nemáme nic platit?“ ujišťuju se a nadšeně se dávám do jídla.
„Nic neplať, není kde. A pak si ještě támhle skoč pro zmrzlinu,“ nabádá mě a ukazuje směr. Já si ale radši dojdu k těm ovocem napěchovaným bednám a udělám sobě i našim čerstvě vylisovaný džus. Během oběda si jdeme několikrát doplnit talíř, abychom objevili chutě, které ještě neznáme. No jo Češi, klasika.
Při odchodu si každý vybereme kopeček zmrzliny a pokračujeme na prohlídku k místnosti, kde sedí brácha. Aha, tak nesedí. Stůl má polohovací, aktuálně v takové výšce, aby u programování mohl stát. Tři obří monitory a jakási kosmírná klávesnice. Pozdravíme kolegu Andreu a jdeme dál, abychom nerušili. Všechny chodby jsou plné různých boxíků. Můj nenechavý taťka záhy zjišťuje, že boxy jsou plné bonbónů, sušenek, oříšků nebo pytlíků se sušeným masem. Táta si cpe bonbóny do kapes. Taťka objevil boxík s čokoládkama. Ty on má radši. Bonbony vrací, nemá na ně místo. Cpe si do kapes čokoládky. V další obří místnosti se Ondra, můj manžel, spokojeně uvelebuje v křesle. „Proč se tak potutelně usmívá?“ Jdu to zjistit. Nevěřím. Koukám. Koukám líp. Brácha se směje: „No jo, toho už odtud nedostanem.“
Ondra dolokne poslední hlt a z pípy si dotočí další půllitr piva. V tom si taťka opírá nohu vedle pípy a začne hrát na kytaru. Jako bych byla v hospodě na vsi, místo v Curychu v Googlu. Mamka by k nám teď raději nepatřila, ale brácha ví, jak jí zlepšit náladu. Vrhne se k pákovému stroji a tvoří podle jeho slov nejlepší kapučíno, co kdy mamka měla.
„No to chci samozřejmě taky!“ křičím a běžím, aby mi něco neuteklo. Z chladicího boxu brácha vyndá dva vanilkové nanuky a servíruje nám je spolu s kávou. Ondra ve velice dobré náladě navrhuje, abychom si zahráli kulečník. „Proč ne,“ souhlasíme a jdeme si pro nástroje. Hraju já s Ondrou proti mamce s taťkou. Brácha baští oříšky a fotí nás.
V několika dalších hodinách objevujeme zasedací místnosti v džungli, odpočívárny s filmovým promítáním, posilovku s čerstvě vypranými ručníky, dokonce i samotnou prádelnu, místnost na sušení dresů pro ty, co jezdí do práce na kole a koupelny hezčí, než v luxusních hotelích. Klouzačky místo schodů, horolezeckou stěnu, místnost na hraní videoher a venkovní houpačky. Jsme jak v Jiříkově vidění. Však oni v Googlu vědí, jak si zaměstnance v práci udržet co nejdéle.
Před cestou zpět si ukrojíme čerstvě namazaný chleba, namažeme bohatou vrstvou pomazánky z lednice a naposledy se u velkého nápisu Google fotíme. Venku se projíždímě na koloběžkách a Ondra náš den uzavírá větou: „Dobrej tip, jak strávit zadarmo celej den v druhém nejdražším městě v Evropě.“

Žádné komentáře:

Okomentovat