Obsluha mne připoutala k sedadlu několik druhy bezpečnostních pásů křížem krážem. Do posledního okamžiku jsem nevěřila, že dovedu plán do konce. Ale když se pro něco rozhodnu, nikdo mně nezastaví. Bohužel někdy ani já sama.
V hlavě mi zněl toužebný hlas: „Dneska by to šlo. Dnes něco zažiješ. Běž!“
Hrdě jsem nasedla na Boosteru. Chci se překonat . Zazněl zvonek, sedačka sebou škubla a tradááá… Booster se dal do pohybu. V mžiku celé mé tělo ztuhlo. Houpačka se vertikálně otočila o tři sta šedesát stupňů a na krátkou chvilku zpomalila nad zemí. Opatrně povoluji sevřená oční víčka. V zorném poli se mi objevuje řídící budka s obsluhou, která znuděně zírá skrz mně. A fííí… Fičím vzhůru. Vrcholem vrcholu prolétám opakovaně hlavou dolů. Nebo nohama vzhůru? Záleží na úhlu pohledu. Potěšení?! Blázníte?! Kde bych ho vzala. Pár minut točení se zdá být nekonečnem. Poslední strmý pád a ticho….Nádherná úleva…
„Už je konec!“ jásá můj mozek.
Hlava se plní dosud nepoznaným pocitem euforie. „Tak tohle je ono! Tenhle stav vyhledávají blázni se sníženým pudem sebezáchovy? Říká se jim vyznavači adrenalinových sportů. Chápu.“ Odcházím lehká jako pírko, cítím, že zářím, ústa se roztahují do přiblblého úsměvu. Chce se mi křičet:“ Přežila jsem!“ a „už nikdy více!“ Prvním krokem se probouzejí zaťaté svaly. Bolení stehen a paží přetrvá ještě týden. Na žebříčku mých hodnot jsem právě překročila vlastní stín. Jsem na sebe pyšná a jsem šťastná. Jediné co v té chvíli vím jistě, že... jdu na panáka!
