29. srpna 2018

Zákeřná skluzavka - napsala Táňa Vávrová

„Šimi, Viki máte sbalené ručníky a plavky?“ volám na své děti z kuchyně. V tom pekelném vedru, co vládne venku, je odjezd na koupaliště jediná přijatelná možnost jak strávit den.
„Koupíš nám tam langoš? A koupíš nám zmrzku? A colu?“ chrlí na mě Viktorka. Poskakuje kolem s plavkama na hlavě a svůj ručník kope před sebou po zemi. Šima jen hodí své věci do nachystané plážovky a zase potichu mizí do svého pokoje k počítači. Můžeme vyrazit.

Už z parkoviště slyším výskot dětí a šplouchání vody. Nestihnu ani rozložit deku a děti jak rakety pádí k vodě. To je čas pro mě jít si sednout ke kiosku na kafe. No, kafe, laciná standardka za cenu lavazzy, ale to spolu s vůní přepáleného oleje z fast foodu ke koloritu koupaliště prostě patří.
„Mamí pojď si dát závod na skluzavku, kdo bude dříve dole,“ slyším za zády volání svého syna. Protočím nenápadně oči, srknu poslední doušek kávy a jdu.
Startujeme skluzavkový závod. Tři, dva jedna start! Na levé skluzavce Šimon, na pravé já a v těsném závěsu za mnou Viktorka.
Juchů, to je jízda! Jupí, nabíráme rychlost a jako dvě bomby letíme do bazénu. A Viktorka mě na záda.
„Já jsem vyhrál“ slyším Šimu, když se vynořím. Slyším, ale nevidím. Oči mám plné vody a možná i odraženou ledvinu. Ještě cítím náraz dětské paty do svých zad. Se smíchem vylézám bazénu.
„Mamí!“ volá dcera a vrhá se na mě skokem, za který by se nemusela stydět šelma na lovu. Konečně se mi ostří zrak a při pohledu dolů pochopím. Můj vršek z plavek už není vršek, ale tak nějak středek, nebo spíš boček. Neviděl to někdo? Rychle se upravím.
Se smíchem se vracím na deku. Lehnu si na sluníčko a říkám si, že na tom koupáku je fakt krásně. Co všechno se tu dá zažít, a vidět... a každý z těch mnoha návštěvníků, si prožívá svůj malý příběh, který jim chvíle tady přináší. Jedno společné místo, jeden den, stovky různých příběhů.