Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

23. srpna 2018

Povídka o hovně - napsala Gabriela Rotnáglová

Už se těším na zahradu, dlouho jsem tam nebyla, těším se, jak se zase budu pěkně hrabat v hlíně, sice budu špinavá, ale to mi nevadí. Nevím, jak je možný, že se dokážu tak zmazat. Roman se také diví, jenom projdu kolem záhonu a jsem jako čuně. Roman, ten toho moc neudělá, ale když náhodou pracuje, tak to nikdy na něm není poznat.
Uf…musím si pospíšit, máme spolu sraz na zahradě a ještě si chci v klidu zakouřit.
Proč jsem vlastně zase začala? Asi proto, že se mi u toho dobře přemýšlí.

Kouřím od té doby, co mě Ondra nechal. Hned po Vánocích mi řekl, že jsem stará, tlustá a nemá mě rád – po 14 letech.
Pravda, sice se občas chtěl rozejít, ale pak se to vždycky nějak urovnalo až teď, teď se to už neurovnalo…ale na jednu stranu jsem ráda, sice mi zůstaly 4 kočky – těm naštěstí zajišťuje obživu, takže mě zase tak moc nestojí, mám chatu s velkou zahradou.
No chatu, teď teprve vidím, že to je spíš taková zbořenka. Je tam plno práce, jsem na to sama a ještě nemám moc peněz, abych si mohla zaplatit firmu. A abych nezapomněla, ještě mám další dvě zahrady. Celý život jsem si přála nějakou zahradu a teď mám 3 a jsem sama, Roman se nepočítá, ten má svých starostí dost. Jednu zahradu mám po rodičích, je pěkná, ale zase v blbým prostředí – cikánov.
Nad zahradou bydlí vařiči drog a stahuje se tam všelijaká chátra, jeden aby se bál. A tak všechno jakž tak obhospodařuju a naše pravidelně informuju, co jsem tam všechno udělala, mají radost. Teď jdu, ale na původní svojí. Mám tam bazén, nějaké stromy, kytky. O bazén se stará Roman. Pořád mění vodu, takže už teď mám téměř dvouletou spotřebu vody. Vodu nezaplatí, ale o bazén se stará…
Paráda, pod stromem je volno, zaparkuju tam, auto bude ve stínu.
Fuj, takový hovno!
Hlavně, abych do něj zase nešlápla, mám na to „štěstí“. Říkají, že to přináší štěstí nebo peníze – nemám ani jedno ani druhé, tak nevím, co je na tom pravdy. Pořád chodím jako soumar, pravidelně vláčím sem a tam 2-3 tašky.
Dnes musím na zahradě napustit vodu, v chatě totiž není voda, jen studna na pozemku, takže mám ještě o tašku s PETkama víc. Ještě tašku s plavkama a nezbytnou knihou a věcma na převlečení, další tašku s jídlem. Roman hrozně jí. Nevím, kam to dává. Na posezení spořádá klidně pět housek a za chvíli zase kouká, co by kde slupnul, přitom to na něm není skoro vůbec vidět. No prima, málem… to bylo těsně vedle.
Konečně jsem na zahradě. Moc sousedů tady není, skočím hned o bazénu. Těším se, že se budu jen tak válet a opalovat. Miluju slunce, pěkně se uvolním, nechám myšlenky jen tak plout – je to dobrý relax, úplný wellnes. Hmm…pěkná voda, ani není studená.
„Ahóóój.“ volá Roman od branky. „Ahoj, konečně jsi tady. Tak se rychle svlíkni a pojď do vody, je prima.“
Dívám se, jak rychle odhazuje svršky. Tričko má zase celé propocené, doufám, že ho zase nezmuchlá a nehodí někam, jak je jeho zvykem. No jasně, že jo, už ho muchlá…“Co to zase děláš? Rozlož ho na trávu, ať uschne a není to jako cumel! Jsi jako malý dítě!“
Šplouch…vorvaň se ponořil, až mi postříkal vlasy. Mám je čerstvě obarvené, doufám, že mi nepotečou barevné čůrky, to by byl trapas. Nikdy je neumím pořádně opláchnout.
„Hi hi hi…nesápej se po mě. Co když se někdo dívá.“
A už mám dole plavky. V tomhle směru se Roman nikdy neodříká. Ať je jaký je, tohle mu jde dobře. Mezi stehny cítím jeho naběhlý úd, který se tlačí dovnitř. Nepospíchá, ví, co se mi líbí...a tak jsme prožili příjemné odpoledne.
„Pojď, ještě musíme zalejt dolní zahradu. Je pořádný vedro.“ Utíkáme, pro změnu ověšený taškama je on, už mu ani nemusím říkat, aby je vzal. Šup s nima do auta, ještě natankovat, nafouknout kola…a plno dalších povinností, než se dostaneme na chatu tak bude devět večer. „Fůůůůj, tady to smrdí. Jako hovno nebo co.“ „Já nic necítím.“ Roman pustil větrák a jak se uvnitř auta rozvířil vzduch, celý prostor vyplnil nesnesitelný odér. „Jo, už to taky cejtím. Určitě jsem do toho šlápla. Já se na to…zrovna mám vzorovanou podrážku. Pojď, zajedeme na nejbližší benzínku a zkontrolujeme, kdo to byl.“ „Tady se nedá dejchat.“ Přikrývám si nos tričkem, ze kterého je ještě cítit drahý parfém, co mi Ondra po rozchodu dal. Už ho měl koupený dřív, ale zase je dobrej, že mi ho vůbec dal. Teď už si takový nekoupím.
„Já jsem čistej.“
„Já taky. Teda ne…já to věděla.“
Při kontrole druhé nohy ve vzorované sandály byl celý ten dáreček. Sandále byly ještě téměř nové a jejich vzorek je jako malý traktůrek, jsou outdoorové. „Je to jako plastelína a hodně plastická.“ „Pořádně si to otři o trávu, já zatím nafouknu ty kola.“ Moc to nešlo, ale dělala jsem, co jsem mohla. Všechno jsme oběhli, ještě jsme se jeli k Romanovi vykoupat. Botu mi nedovolil u něj vyčistit a pěkně jí zabalil do igelitu.
„To je dobrej nápad, vezmi nějaké pytlíky, strčím nohu do sáčku. Jinak v tom autě chcípneme.“ „Myslíš, že stačí 2?“ Ptal se mě Roman. Je strašně spořivý, víc by mi asi nedal. „Ale jo a pojď už.“ U auta jsem odmítla strčit nohu do pytlíku s tou pokálenou botou. Vzpomněla jsem si, jak Ondra často, když jsme jezdili po Evropě, řídil bosý.
„Ještě, že jsi vzal ty pytlíky dva. Do jednoho dáme tu botu a do druhého dám nohu, abych si jí neumazala, když jsem se tak krásně vykoupala.“
„A nebude ti ten igelit na noze vadit?“ ptal se mě Roman.
„Jasně, že ne. Hlavně, aby nás nestavěli policajti.“
A tak jsme znečištěnou botu zabalili a do druhého sáčku jsem strčila nohu. Ještě jsem tam pěkně udělala mašličku, aby se pytlík nějak nesklouzl, a my jsme se ještě ke všemu nevybourali. Neřídilo se mi nic moc, ale těch slabých 20 km vydržím. Prostor v autě byl stále nedýchatelný, a i když jsme měli otevřená okýnka, tak Roman střídavě málem zvracel. Kousek za přejezdem stála policejní hlídka a už nás stavěla.
„Dobrý den paní řidičko, siliční kontrola předložte prosím doklady a vystupte prosím.“ Policajt strčil nos až dovnitř a musela jsem se smát, protože ho pořád krčil, jak nasával ten odér a snažil se identifikovat to, co cítí. Cítil dobře…Vystoupila jsem z auta s tím pytlíkem na noze. Noha se zatím krásně zapařila a smrděla taky.
Pan policista si mě prohlédl od hlavy až k patě a u nohou se dlouze zastavil. Tak jsem mu barvitě vylíčila celou tu anabázi. Společně jsme se zasmáli, vrátil mi doklady a mohli jsme jet – naštěstí, protože jsem den před tím zjistila, že mám už rok propadlou technickou…

Žádné komentáře:

Okomentovat