25. srpna 2018

Mám už opravdu splněno? - napsala Eliška Michálková

Do prdele, do prdele, do prdele. Co budu dělat? Stojím tu. Staroměstská radnice, Brožíkův sál a po boku můj Ex. 
Dívám se na ní. Tečou mne slzy, nemohu mluvit a jediná slova, která mne vytanou v hlavě jsou: do pr…, do pr….
Ex se otočí ke mně a svým hlubokým tónem svého hlasu, který byl kdysi pro mne tak okouzlující a neodolatelný, procedí nasraně mezi zuby: „Proč řveš?“

Otočím k němu hlavu a mlčím. Nejraději bych řvala, křičela z plných plic: „Proč? Proč? Proč? Pro slepičí kvóóóč. Protože bagr. Protože míchačka plná prken se šrouby. Protože….. Ale vím, že to nemá cenu. Mlčím. Co říci muži s empatií betonového kvádru? Teď už vím, že nic. A tak se zase otočím směrem k ní, a ještě chvíli nechám své slzy padat z tváří na své noblesní šaty.

Jsem šťastná. Jsem pyšná. Jsem pyšná na ní i na sebe. Dokázala jsem to! Těch šestnáct let uteklo jako voda. Před šestnácti lety jsem se rozvedla. Ano, správně. S tím kvádrem, co stojí vedle mne. Můj cíl byl tenkrát jasný: vychovat dvě samostatné, úžasné bytosti a obě je dotáhnout k maturitě. Mám splněno! Dokázala jsem to! Dívám se na ní, na svou dceru, na své druhé dítě, jak hrdě přebírá své maturitní vysvědčení, a najednou nevím. Do prčic, nevím, sakra, co teď budu dělat? Co budu dělat se svým životem? Mám již opravdu splněno?

Žádné komentáře:

Okomentovat