Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

26. srpna 2018

Hrůzný nález - napsala Lucie Poláková

Je mi sedm a dneska jsem první den na svém prvním letním táboře! Jupí!
Jsem mrňavá copatá holka a letos bylo těch „poprvé“ fakt hodně – první vysvědčení, první školní prázdniny a teď konečně tábor, na který jsem se tak dlouho těšila! Panečku, celé tři týdny ve stanu a bez rodičů! Zvládnu to? Určitě! Koneckonců, když už chodím do školy, tak už jsem docela velká, ne? Aspoň můj brácha to říká, protože ten do školy teprve půjde. Dokonce se velkou ségrou vytahuje před klukama, což je docela prima.

„Šup šup do práce!“ začali vedoucí rozdávat hned po příjezdu do tábora úkoly, aby se nikdo neflákal.
Já a moje nejlepší kamarádka Terezka jsme nafasovaly polní lopatku a malý krumpáč, skoro jako pro Sněhurčiny trpaslíky! Naše vedoucí Dana nás odvedla na kraj lesa za kuchyní a ukázala nám místo, kde jsme měly vykopat sklípek na chlazení potravin. „Protože tady není elektřina a tím pádem ani lednice, musí se máslo, maso nebo mléko ukládat do takové díry v zemi, aby se hned nezkazilo,“ vysvětlila nám Dana. „Jste šikuly, určitě to zvládnete!“ dodala a my jsme se dmuly pýchou, jaký zásadní úkol jsme dostaly.
Chytla jsem krumpáč a pustila se do kopání. Šlo to docela dobře, protože hlína nebyla skoro vůbec udusaná. Po chvíli mě vystřídala Terezka s lopatkou, nabírala hlínu a házela ji na hromádku kousek vedle. Najednou narazila na něco tvrdého a když z toho odstranila hlínu, vykulila oči a vzrušeně zašeptala: „To vypadá jako... „
„... lebka!“ vykřikla jsem já, když jsem se podívala do výkopu. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Z hlíny se na nás opravdu šklebila běloučká lidská lebka!
Rychle jsme běžely pro Danu, abychom jí tu hrůzu ukázaly. Když spatřila předmět na dně díry, vážně pokývala hlavou a ustaraně dodala, že to vypadá na pěkný průšvih a že musí zavolat policii, protože to bude nejspíš vražda!
„Už jste to slyšeli? Holky našly mrtvolu a jede sem policie!“ neslo se za chvíli celým táborem. A někdo přišel s tím, že nejspíš pojedeme všichni domů. Mezi táborníky zavládla směs strachu a smutku nad pokaženým táborem. Někteří se na mě a Terezku dokonce zlobili, že za to můžeme my. Ale to nebylo fér! My jsme přeci kopaly na místě, které nám vedoucí ukázala!
Neuběhla ani hodina a do tábora dorazil pán v policejní uniformě. Vzal si mě a Terezku stranou a vyptával se, jak se to celé seběhlo. Cítily jsme se fakt důležitě a všechno jsme mu podrobně popsaly. Potom ještě něco řešil s našimi vedoucími a všichni se u toho tvářili hrozně vážně. Nakonec jsme si vyslechli smutný ortel: „Děti, vybalte si jen věci na spaní. Došlo tu ke zločinu, takže ráno přijede kriminálka a vy pofrčíte domů.“
To byla rána! Terezka se rozplakala a mně bylo taky všelijak...
Nálada v táboře byla pochmurná. U večeře, ke které jsme dostali jen chleba s paštikou Májkou, skoro nikdo nemluvil. Pořád se mi honilo hlavou, komu asi lebka patřila a jakou hroznou smrtí umřel... Z večerního táboráku nic nebylo a brzy jsme se odšourali do stanů spát...
Ještě jsem ani nestihla usnout a z jídelny se ozvala kytara a zpěv neznámé písně. Všichni jsme jako na povel vylezli ze stanů a zamířili k jídelně. Tam čekali nastoupení všichni naši vedoucí v barokních kostýmech a když dozpívali, hlavní vedoucí odhalil šátkem přikrytý předmět uprostřed stolu. Byla to ta lebka, co jsme s Terezkou našly! A pak jsme si vyslechli, že jde o lebku šlechtice pana Andrease Gallase, hlavní postavy letošní táborové hry. Žil prý v době baroka na dvoře hraběte Buquoye a my se v následujících třech týdnech postupně dozvíme, jak žil, proč umřel a jak se sakra jeho lebka ocitla v našem budoucím sklípku na maso...
Z „policisty“ se vyklubal náš nový vedoucí a všem spadl kámen ze srdce, že to tak dobře dopadlo a tábor může pokračovat! Hurá!
A já s Terezkou? Teď už je večer a ležíme ve spacákách v našem stanu. Samým vzrušením nemůžeme usnout, tak si povídáme, jak moc jsme šťastné, že jsme tábor nikomu nezkazily. A možná už začínáme tak trochu tušit, že jsme se právě nesmazatelně zapsaly do dějin oddílu...

Žádné komentáře:

Okomentovat