27. června 2018

Špenát a chlupaté nohy - napsala Dana Emingerová

Autorka s tatínkem
Autorka s tatínkem
Když jsem byla malá, strašně jsem si přála mít chlupaté nohy jako táta. Proč chlupaté nohy? To se mi dneska těžko vysvětluje, ale tenkrát se mi zdálo, že bez chlupatých nohou se vému zbožňovanému tatínkovi nikdy nevyrovnám.

O chlupaté nohy jsem nejdříve psala Ježíškovi. A také o čurací mrkačku a staršího bráchu. Jenže Ježíšek to tenkrát nějak popletl. Místo bráchy a čurací mrkačky mi přinesl počuranou ségru – ještě k tomu mladší. A na chlupaté nohy pro všelijaké svetříky a kabátky docela zapomněl.
A tak jsem si jednou postěžovala přímo tátovi. Dodnes si na ten večer pamatuji.
Maminka zrovna servírovala špenát. Vždycky o něm říkala, že mi břicho neprovrtá. Ovšem může-li nějaké jídlo břicho provrtat, bylo jasné, že to musí být právě tenhle odporný zelený žabinec.
I tentokrát jsem se chystala večeři znechuceně odstrčit, když tatínek se pustil do špenátu. A směrem k mamince jen tak mimochodem poznamenal, že už se vůbec nediví, proč po něm nemám chlupaté nohy. Vždyť nejím špenát! A právě po něm chlupaté nohy děsně rostou!
A tak jsem se dala s velkým sebezapřením do jídla.
I když jsem cítila, jak mám břicho na cimpr campr provrtané, šla jsem si ještě přidat. Ačkoliv se mi žaludek naruby obracel, od té doby jsem se náruživě cpala špenátem.
A věřte tomu, nebo ne, táta měl pravdu. Skutečně mám po něm strašně chlupaté nohy.
Jenže teď už mi to tak skvělé nepřipadá. Upřímně řečeno, je to dost děsné!
Řeknete si: táta za to nemůže, i jiné ženské mají chlupaté nohy. Mimochodem i moje ségra je má. Jenže to je právě to. Ona se nemusela celé mládí ládovat špenátem.
 
foto03.jpg.jpg
Autorka se sestrou