20. května 2018

Válka mění člověka - napsala Aneta Hustolesová

Byla mi hrozná zima a cítil jsme, že jsem ztratil asi polovinu váhy, než jsem měl původně. Celý den jsem strávil na nohou a prodíral se zasněženými skalami s padesátikilovou náloží na zádech. Sil ubývalo a strachu přibývalo. Na nohou jsem se držel, častokrát se mi chtělo zvracet.
Terén byl složitý. Byli jsme v horách, nad hlavami nám neustále svištěly kulky, kolem nás lítaly granáty a padalo na nás kamení, občas vzduchem letěla i čerstvá krev. Padající skály a kusy kamenů zranily více mých kamarádů než zbraně. Hory jsou opravdu strategické místo pro boj.
Jediná možnost odpočinku byla ve skalních jeskyních, které jsme si vykopali a schovávali jsme se tam před výbuchy.

Neustále jsem se těšil na to, že to jednoho dne všechno skončí a že všechno bude zase jako dřív. Tato vidina a naděje tu být musela, jinak bych se pomátl na mysli. Nikdo na mě doma nečekal, na to jsem ale nemyslel, být smutný a mít špatnou náladu se v boji nesmí, to je jako se vzdát a umřít rovnou.
Myslíval jsem často na to, že se jednoho dne probudím a probudím se doma, v klidu si udělám kafe a sednu si s cigaretou na zahradu.
Občas se mi o tom i zdávalo, vždy jsem se ale ze snu probudil.
Nyní jsem byl v boji, neznámo na jak dlouho a mým jediným cílem bylo bojovat o přežití. Když ne o přežití, tak aspoň bojovat a pomstít své kamarády.
Když vojákovi v náručí umírá voják, když najednou umírají všichni kolem, to se umí zarýt do paměti.
Být na bojové výpravě je vhození do extrémních podmínek, v člověku se mísí nejrůznější pocity a nejistoty. Nemá nic svého, nemá nad ničím kontrolu, není svým vlastním pánem a ztrácí svůj vlastní život. Mizí jeho návyky a rituály a je jedním z mnoha, musí se přizpůsobit. Opravdu, člověk nemá čas na to být líný nebo slabý, nepřemýšlí nad tím, co bude mít k večeři, ale jestli vůbec přežije a nějakou večeři mít bude, z hygieny je tu abstraktní slovo.
Válka mění člověka, je to tak.

Žádné komentáře:

Okomentovat