Každý den vstávám brzo, cvičím rozcvičku. Uklízím postel a jdu snídat. Moje snídaně je chleba s maslem a černý čaj. Snídám úplně v úplném tichu ani žádné slovo. Myjí nádobí a začínám doma uklízet. První jde na řadu naše ložnice. Utiram skříň, stůl od prachu, žehlím. Všechno je na svým místě. Vezmu si fotku. Na tou fotce já a můj manžel. Francesko. Není hezky- takový všeobecný názor mých kamarádek, není silný podle názoru mámy, ale co vím přesně já, že Francesko dodrží slovo. První den naší známosti mi slíbil, že mě vezme za ženu, že budeme žít na pobřeží. A tak se i stalo.
22. dubna roku 1915 ho předvolali do války.
Seděli jsme na kuchyně u snídaně a bylo hrobové ticho. Francesko se potom zeptal:
Poslouchej, Lidia, jestli letadla padáji, a holubí ne, tak proč neletame na holubech?
Tak začal dialog plny hlouposti, ale ty hlouposti dělaly nás šťastnéjsimi.
Nic si s sebou nevzal, políbil mě a řekl: Lidia, vrátím se, prostě na mě počkej.
Tak čekám. Už 905 den vstávám brzo, cvičím rozcvičku, uklízím postel a jdu snídat.
I když mám úmrtní oznámení, nic to pro mě neznamená.. Já stejně sedím potichu za stolem abychom mohli navázat na hloupé dialogy.
