"Kdo ti dovolil usednout na ledový trůn?" vztekal se jako vždy vládce hor. |
| Honza Šprýmař |
"Když já bych tak chtěla vědět, co bude... Co bude s malým Stamíkem, s mamutíkem, se mnou, s lidmi... k čemu jsou vlastně ještě moje kouzla... a tak..."
"Tak to je velká troufalost, na průsvitnou vílu, Podbělko. Už jsi dnes posbírala rosu otevřela kytkám kalíšky, probudila včely, vylíhla motýly, vyléčila veverku, složila větrnou píseň a vyrobila Stamichmanovi nové podrážky ze smůly a chvojí? Má okopané paty od kořenů a tobě je to, zdá se jedno. Jestli to do poledne nestihneš, usuším tě na slunci."
Víla se zdešeně pustí do práce, protože usušit se opravdu nechce. Posbírá v letu rosu do stříbrného pohárku, otevírá lekníny, sasanky, fialky a další kvítka, probouzí včely, kterým se vůbec nechce vstávat, dá rosný obklad veverce a přiloží jitrocel, lepí Stamichmanovi ty nové podrážky a je z toho celá schvácená, ještě musí vylíhnout motýly a složit větrnou píseň a už ví, že to nestihne, protože sluníčko se neúprosně šplhá k polední. Sestřičko Moravo, pomoz, nebo mě táta usuší na škraloup.
Ale Morava si jen vesele šumí a pění se smíchy.
Vítr fouká každou chvílí
nezapomeň na motýly
černý modrý žlutý bílý
jak jsou krásní jak jsou milí
veselí a rozpustilí
barevní jak ve svetru
všichni stejně do větru
"Ale to není o větru, ale o motýlech," trápí se Podbělka a smutně se dotýká motýlích kukel. "Nestihnu to, Moravo, já to nedokážu," zakopne Podbělka o kámen a kukly padají do mělké vody a z každé už se něco klube. Nejdřív oči, pak hubené nožičky a ruce, legrační tělíčko, jen křidélka to nemá...
"Moravo, cos mi to s těmi motýlky udělala?"
A Morava se jen vesele směje, až to zurčí.
Po cestičce se loudá Stamichman a v úžasu hledí na tu invazi.
"Je poledne, Podbělko, tvůj čas nadešel...udělala jsi všecko, co jsi měla?" burácí vládce hor. Zazpívej větrnou píseň! A Podbělka začne třesoucím se hláskem notovat že vítr fouká kažkou chvíli a z louky se začnou slétat včely a motýli v barevných svetrech a krouží jí nad hlavou, kytky se kolébají do rytmu, Morava zpívá druhý hlas, po Stamichmanovi v nových pantoflích skáčou trpaslíci a tleskají radostí a vládci hor se zatočí hlavy a plácne sebou do trávy jak široký tak dlouhý.
A Podbělka se skřítky a Stamichmanem ho přikrývají lupením, aby se v poledním slunci neusušil na škraloup. A horský vladař se usmívá, protože sice musí být přísný, aby se příroda nesplašila, ale má ty své holky moc rád.
