Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

24. března 2018

Mamutík - napsala Renata Landgráfová

„Mami! Maminkóóó!“
Bojím se. Honí mě jedna z těch podivných bytostí, co chodí jen po zadních nohách a v těch předních nosí všemožné předměty. Běžím, jak nejrychleji umím, ale jsem ještě malý a ta bytost je tak rychlá! Už je skoro za mnou, a maminka nikde. ¨
Je mi horko a nemůžu dýchat, ale běžím dál - ale přede mnou je skála a už není kam dál utíkat. Bytost je u mě.
Jdu s ní, protože mi nic jiného nezbývá. Dvounohá bytost mi totiž ovázala hlavu provazem a já musím jít tam, kam mne vede - k celé tlupě těch bytostí. Bojím se čím dál víc.

Najednou v dáli slyším troubení. Maminka! Maminka slyšela mé volání o pomoc. Zachrání mne. A už je tu. Rozbíhá se proti té divné bytosti, za chvíli budu zase volný a u mámy. Bytost mne pouští. Jsem volný! Ale teď bytost strhává z ramene dlouhý klacek a zabodává ho mamince do boku. Další bytosti se sbíhají kolem maminky a bodají ji do hlavy, do očí, jsou všude. Maminka řve bolestí, já křičím strachem o maminku. Najednou se maminka otáčí a nabodává tu zlou bytost klem. Bytost letí vzduchem, ty ostatní utíkají pryč. I my běžíme pryč. Jenže maminka těžce dýchá a z ran jí prýští krev. Jde čím dál pomaleji, až padá k zemi. Hladí mne chobotem, já si k ní lehám a tisknu se k ní protože už vím, že je to naposled. Zůstávám na ní namáčknutý, dokud dýchá a ještě dlouho potom. Ale vím, že maminka už není.
Slyším další z těch podivných bytostí a běžím se schovat. Tahle má lehčí krok a snadno mne dohání. Chytá mě za provaz, stále omotaný kolem mé hlavy. Utíkám, vláčím ho za sebou. Nepouští se. A já už nechci utíkat. Kam bych běžel. Maminka není. Jsem sám. Ta divná bytost podivně troubí. Není to výhrůžka a není to varování a není to výzva k lovu. Ale dívá se na mne tak ... jinak. Přejíždí přední tlapou po mé hlavě a mně je to příjemné. Tohle přece dělala chobotem maminka. Dál tak divně potrubuje a mě to uklidňuje. Chytá mě kolem krku. Pak se mi vyšvihne na záda a obejme mě zadníma nohama. Je to příjemné. A nejsem sám.
Jdeme a jsme dva. Dvouhoháč mi lehkými pohyby naznačuje, kudy mám jít. Poslouchám jeho potrubování a poslouchám ptáky a les.

Žádné komentáře:

Okomentovat