13. března 2018

Jak jsem nepoznala Everest - napsala Alena Wehle

Už od dětství jsem měla velký sen - vidět na vlastní oči nějakou osmitisícovku a přiblížit se jí. Četla jsem si příběhy horolezců, sbírala obrázky, plakáty a suvenýry, související s nejvyššími horami světa.
A najednou jsem byla čerstvě vdaná, vybírali jsme společnou svatební cestu a já narazila na letenky do Kathmandú. Skoro se mi zastavilo srdce když Ondřej souhlasil s tím, že tam pojedeme oslavit náš společný závazek.
Poletím si plnit sen! Tři měsíce před cestou jsem přemýšlela jaké to asi bude, až uvidím na vlastní oči Everest. Co když bude v mraku? Ne, nebude, ukáže se mi a já se určitě rozpláču štěstím. Ostatně, brečím i kvůli míň závažným věcem, takže tam budu stoprocentně bulet jako želva.

Na cestu jsme se vypravili sami dva a na těžko. To znamená, že jsme si nesli veškeré jídlo, spali jsme venku ve stanu a nikdo nám nepomáhal nést naše věci. Od prvního dne horského treku jsem byla plná dojmů. Cestou z Lukly do Namche Bazaaru jsme potkávali šerpy, kteří vynášeli neuvěřitelný náklad. Představte si, že bědujete nad tíhou svého batohu a najednou před sebou vidíte jít almaru, dveře nebo rovnou celá vrata. Když jsem se na jednom místě zastavila a postěžovala si, že můj batoh má přes 22 kilo, sedla si vedle mě stařenka s pytlem rýže, co vážil 35 kg a měla jej omotaný šňůrou přes ramena. Bylo mi stydno a nechápala jsem, jak se ještě u toho může usmívat.
Po prvních dvou kritických dnech jsme došli do Namche Bazaaru a bez ohledu na vlastní stan jsme se složili v lodžii a nechali si naservírovat teplou večeři. Paní domácí se jenom smála, jak si pořád nechápavě prohlížíme okolní kopce a nechceme pochopit, že nikdo neví, jak se jmenují. „Prostě hora, no._ A že měří bezmála sedm tisíc metrů, vždyť je to jedno. Takových tu je. V té lodžii jsme ale taky prozíravě odložili další věci, které jsem do té doby považovala za nezbytné s tím, že si je vyzvedneme cestou zpátky.
Z Namche Bazaaru nás čekala ještě týdenní cesta do prvního sedla, ze kterého je možné vidět Everest. Cestou jsme každý den měli pocit, že tak unavení jsme nikdy nebyli. Můj novomanžel se tajně dopoval různými prášky proti bolesti hlavy, abych to zjistila až v pěti tisíci metrech, kdy jsem už měla oprávněný strach z ohrožení jeho zdraví. A to nás ten den čekal výšvih do sedla. Každý krok byl samostatným výkonem. Nesla jsem velkou část společného nákladu a snažila jsem se potlačit černé myšlenky na to, že naše těla budou lemovat tak banální trasu, jako je tento trek. Po pěti hodinách jsem seděla na vrcholu, děkovala jsem bohu a brečela jsem štěstím, že jsem to přežila a muž za mnou do půl hodiny vyleze taky. Mezitím došli i šerpové americké výpravy a začali tam se svými klienty natáčet recenzi na péřové oblečení. Poslouchám, jak modelka popisuje situaci a slyším větu, že má za hlavou Everest.
Cože? Kde?
Ptám se jich, kde to jako je, a oni mi ukazují nejvýraznější šedý hranol přímo přede mnou.
To potěš! To je ono, o tom celou dobu sním a teď bych na to skoro zapomněla?
Jo a kde je ten můj muž? Ten už se mezitím z posledních sil vyšplhal ke mně a hlásí, že je úplně vyřízený. Fotíme se s tím šedým hranolem, plácáme si rukou a bez protahování se vrháme sestoupat 800 výškových metrů do dalšího údolí.
Příležitost k výhledům na Everest, Lhotse a Cho Oyu jsme ještě dostali následující den při výstupu na vyhlídku a poslední zmíněná královna nás pak doprovázela ještě pár dnů. Dostala jsem tak příležitost si to všechno znovu a znovu prožít, uvědomit si čím je to všechno tak důležité a díky tomu zjistit to, že mi tyhle hory posílají mnohem důležitější vzkazy. A to takové, že to manželství, které tady s radostí oslavujeme, zůstane dost možná v tom předchozím údolí se všemi těmi zdánlivě nezbytnými věcmi a pod tíhou představ o tom, jak má vypadat celý můj sen.
Po půl roce od naší velkolepé cesty jsme vyplňovali rozvodové papíry a s pokorou jsem musela uznat, že jsem ten Everest tak nějak minula po všech stránkách.

Žádné komentáře:

Okomentovat