Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

11. března 2018

Co jako, paninko? - napsala Jana Fričová

Pane bože, už zase, zakvílím a sevřu si hlavu do obou dlaní. Jsou teprve tři ráno! Mžourám na budík a přemýšlím, jestli ještě usnu. Veselá, rytmická hudba se neodbytně vtírá do mých uší, do hlavy, do celého těla.
Bydlím v krásné, staré secesní vile v tiché ulici. Své romantické bydlo si fakt užívám. Tedy spíše užívala jsem si. A to až do doby, než se do mého sousedství nastěhovali ti dva. Jeden má asi dva metry, zpod pruhovaného baretu se mu derou spoutané dredy a plazí se až k hýždím.
V triku, kraťasech a sandálech chodil do prvního sněhu, než vše zaměnil za dlouhý kožený kabát a těžké, dupavé boty. Ten druhý je takový bleďounký rákosový stonek. Jeho porcelánová pleť ostře kontrastuje s černí oděvu. Vždycky, když ho potkám, mám strach, že se mu v příští minutě něco stane.
Moji sousedi jsou umělci, malíři a muzikanti. Tedy tvrdí to. Říkají, že náš dům má úžasnou atmosféru nabitou uměleckými podněty. Bohužel múza je líbá vždycky a jenom v noci. A moje ložnice sousedí s jejich kutlochem. Teda pardon - s jejich uměleckou svatyní, ateliérem a hudebním studiem v jednom. A to jsem si nedávno koupila novou postel. Krásnou, pohodlnou, rozlehlou a vysokou, protože je údajně zdravé nevstávat ze sedu do stoje směrem nahoru, ale sklouznout s lůžka. Proto jsem zainvestovala do nového lůžka, z něhož mě divoké noční koncerty vyhání.
Bože můj, ti zase dneska vyhrávají. Jsme jediní obyvatelé té tiché vily, tak zase tak moc kritiků svých nočních koncertů nemají. Jenom mě. Vždycky po promuzícírované noci si sypou popel na hlavu a slibují, že příště už určitě BUDOU HODNÍ!!!!! Jo hodní, pár dnů po jedné takové zpovědi uspořádali obrovský, hlučný večírek, na němž se kouřilo všechno, co hořelo. Větrali jsme to týden. A pak zase objevili úžasnou akustiku schodiště. Jejich vícehlas se odrážel od krovů a vyplnil každý kousek domu. Zpívali vlastně moc hezky, jen si zase vybrali úplně pitomou hodinu. Nejsme prostě časově kompatibilní. Jim je vcelku jedno, kdy si otevřu láhev, buším do klávesnice a nesměle si pobrukuju. To jen já jsem ta nesnášenlivá pruda.
Ach jo, nevypadá to, že by dnes šlo o tři písně na dobrou noc. Jdu se napít a s otevřenou knížkou zalezu zpět do postele. Muzika vedle skomírá. Když mi spadne knížka na prsa a já začnu pochrupávat, chytnou vedle druhý dech. Ksakru, rozlepím neochotně víčka. Nevydržím. Jdu na záchod. Pak začnu demonstrativně práskat dveřmi. Jako že by teda mohlo být už ticho! Zabalím se do svého odřeného županu a jdu kopat do dveří sousedního bytu. Cha, jejich reprobedny jsou hlasitější než můj útok na nebohé dveře.
A nebo - že by přece? Otevře ta bledule. Rozježené černé vlasy, těkavé oči, cigareta visící ze spodního rtu - a co prej jako je, paninko?
"Neskutečný randál je, to neslyšíte? Chci spát," opáčím fakt drsně.
"No jo, to já ne, to kámo. Chytil slinu a skládá."
"A co já s tím? Co proboha mám dělat, aby už tady byl klid!" zkouším soucit.
Upře na mě temný zrak, zadumá se a pak to řekne: "No já nevím – umřít?"

Žádné komentáře:

Okomentovat