- na
suplované hodiny latiny, kdy stará paní profesorka (jméno už si nevzpomenu) nám
dala skloňovat slovní spojení „prudké větry“ (to jsme smíchy leželi a ona se
divila, proč se smějeme), stále si pletla tři dívky a část každé hodiny
promarnila pokusy ty tři studentky rozlišit, což se jí nikdy nepovedlo, a kdy
jsme překládali stále stejné texty, až jedna spolužačka prohlásila, že má
dojem, že „Římani jenom vedli války a bořili mosty“.
- na
lyžařský kurz, kde se občas děly věci nevídané a tou nejveselejší bylo, když 3.
družstvo mělo jet na běžky a večer před tím si měli namazat lyže. Jedna dívka
si spletla lyže (byly to erární, vlastní běžky měla jen hrstka lidí) a namazala
lyže pana profesora (češtináře), který se ráno nemohl vůbec rozjet. Zato jí to
jelo velmi dobře.
- na
hodiny angličtiny, kdy jsme recitovali dlouhé pasáže ze Shakespeara (To be, or
not to be?, All the world´s a stage, sonety), učili se reálie ze skript pro VŠ
a jedním z témat maturitní písemné práce byla černošská otázka v USA.
Mimochodem, psali jsme 3 maturitní slohovky - z ČJ, AJ a RJ.
- na
hodiny tělocviku, kdy ani nejlepší gymnastka nedostala jedničku, protože ji
paní učitelka neměla jaksi v lásce a vytýkala jí, že se moc
nesnaží. A nám nemehlům říkala, ať se podíváme na televizi, jak to ty
gymnastky dělají (abychom se to konečně naučily). A když jsme na známku skákaly
přes kozu, hodnotila „rozběh, let i dopad“. Inu, jako na olympiádě.
- na
suplované hodiny fyziky, kdy nám jakýsi děda (pan učitel v důchodu) názorně
předváděl účinky magnetu pomocí dvou spolužáků. Jen kluk představoval
s dopředu napřaženýma rukama podkovový magnet a druhý kolem něj obíhal se
srolovanou mapou coby vodič v magnetickém poli. A když jsme psali písemku,
chodil tento pán po třídě a třepal nám hlavou se slovy „před použitím protřepat“.
Protože jsme byli třída humanitní, fyzikáři nás považovali za tupce.
- na
první školní „časopis“ Lampa, který byl psán většinou ručně na jednotlivé archy
papíru a ty pak byly vyvěšeny na velké nástěnce naproti schodišti. Protože jsme
museli během velké přestávky povinně korzovat po chodbě, čtenáři Lampy se
shlukovali před nástěnkou a způsobovali „dopravní zácpu“. Myslím, že časopis
byl docela oblíbený.
- na
jednu mladou paní učitelku, kterou si pan ředitel spletl se studentkou (tak
dobře znal své zaměstnance!?) a po zvonění se na ni na chodbě rozkřikl: „Co
tady děláš? Jak to, že už nejsi ve třídě?“ A ona mu vysvětlila, že právě do
třídy zahnala poslední opozdilce, protože měla dozor na chodbě.
Náš
pan ředitel se jmenoval Mikyška a rád na žáky dělal trochu bububu. Respekt
jsme z něj určitě měli. V té době se prodávalo v obchodech kysané mléko v
krabičce. Jmenovalo se – to byste neuhodli – Mikyška, z čehož jsme měli legraci
a taky trochu zlomyslnou radost.
