„Proč bych se měla zlobit?“
„Že ti kazím víkend!“
„Ty jsi blázínek“.
V zámku rachotí klíč. Ondra haleká z předsíně: „Ahojky mamčo! Máme něco k jídlu? Udělej mi prosím něco, ale rychle!“
„Kam tak chvátáš?“
„Jedeme s Bárou do Strak (do Strakonic).“
Nakukuji do pokoje: „A kde máš Báru?“ )
Vyzvednu ji na nádraží a pak jdem na narozky.“
„Na narozky? Říkal jsi, že jedete do Strakonic.“
„No, to až potom.“
Ondra zhltne večeři a dává mi pusu. „Tak čau!“
„Čau a prosím tě, ozvi se, až budete ve Strakonicích.“
Je tři čtvrtě na půl noc. Jdu spát.
„Ondra se zase neozval. Pokaždé slíbí, že zavolá nebo napíše a zase nic.“
Láďa mne konejší: „Helenko, nezlob se. To víš, že jsou v pořádku. Dej mi pusu a pěkně se vyspi!“
Držíme se za ruce a usínáme.
Někdo zvoní.
„Je půl druhé ráno!! To jsou fóry!“
„Helenko, mám tam jít?“ ptá se Láďa.
„Ne, už je klid.“
Není. Opět se ozývá zvonek. Jdu do předsíně. Dívám se kukátkem a vidím Ondru. Usmívá se, pusu od ucha k uchu. Otvírám.
„Co tady děláš? Ta slečna ti nepřijela?“
Za Ondrou vykukuje drobná, tmavovláska.
„Dobrý večer,“ říká nesměle a omluvně krčí rameny. V očích jí jiskří. Zdá se mi, že se tou situací baví. Stojím tu v roztrhaném tričku a stydím se.
Ondra nás představuje: „Mami, to je Bára. Báro, to je máma.“ Podáváme si ruce a slyšíme: „Báro, a to je táta!“ Z ložnice vychází Láďa se zavázaným krkem a v pyžamu po dědečkovi. Bára se culí a podává si ruku s Láďou. Říkám: „Tak překvápko máme za sebou. Padejte do pokoje. Podám vám ještě druhou deku.“ ¨
Bára, špitá: „To není potřeba, my se vyspíme pod jednou.“
To je seznámení jak z Bakalářů. Já takhle přijít domů, táta by mě přetrh.
Noční seznámení nemělo chybu, a tak si ho ráno opakujeme, tentokrát už v civilu. Od té doby k nám Bára jezdí častěji. Už si tykáme. Je to děvče do nepohody. Seznámila nás se svými rodiči. Historce o nezvané noční návštěvě se usmívali a myslím, že jí věří jen zčásti. My víme své a navíc máme fajn přátele.
