Kdybych ten zmíněný text o vykrádání aut nečetla, nikdy by mne nenapadlo otevřít kufr a celé auto pro jistotu zamknout. Je jasný, že když láduju nákup do kufru, nemůžu sledovat přední sedačky. Tak jsem se proti zlodějíčkům pojistila. Pak už jsem v klidu přemístila haldu jídla včetně spousty pizz z vozejku do auta a spokojeně kufr zabouchla. Ufff!
Ještě jsem se zeptala syna: „Proč nesedíš v autě?“ A v následující vteřině mi došlo, že klíč od vozu je v kabelce, co zůstala v kufru.
„Nejdou mi otevřít dveře…,“ pokrčí syn rameny a nezúčastněně kope do kamínku. Pak se otočí zpět k autu: „Mám žízeň!“ S novou razancí zkouší kliku.
A je to. Jasně! Jak by mohly jít otevřít, když tvoje matička, v jakémsi paranoidním záchvatu, celé auto zamkla? S poslední hrstkou naděje jsem zkusila otevřít kufr. Nic. Z mého vozu se stala nedobytná pevnost. Bohužel, nejen pro zloděje, ale i pro mne. Několik kilometrů od domova, na místě, kde je kolem jen parkoviště a silnice.
Co budu dělat? Mozek mi pracuje na plné obrátky.
Zavolám manželovi! Ale jak mi pomůže? Na dálku mne může maximálně utěšovat, ale auto mi neodemkne.
Taxík (tady trochu sci-fi), takže to bude stát majlant a nákup se mi rozteče stejně, protože sem jen tak někdo nepřijede.
Zavolám zámečníka. Nemám číslo. Ale to si najdu na netu… Sahám do kapsy. Nemám telefon! Je v kabelce v kufru…
„Mami, ty nemáš klíče?“ ozve se vedle mne. Syn stojí na rozpáleném parkovišti a udiveně se dívá na mé prázdné ruce.
„Ne!“ zavrčím.
„Jak to?“
„Zamklo se mi auto a klíče jsou v kufru,“ konstatuji trpce a mám co dělat, abych neřekla úplně jiné slovo začínající na „p“.
„Ale to mi rozmrzne pizza!“ v synových slovech zní jasná výčitka.
Nemám sílu mu vysvětlovat, že jeho pizza mne teď zajímá ze všeho nejméně. Že nevím, jak se dostaneme domů a že přijdeme o celý nákup včetně ryb, které měly být na gril a taky o salát a nanuky… Do prdele, já jsem taková kráva!
„Pojď do stínu,“ odvedu syna ze žhnoucího slunce. Musí existovat řešení. Doma mám od auta přece druhé klíče. Ale jak se dostanu do domu, když nemám klíče ani od baráku? Musela bych přelézt plot a najít rezervní schovaný na zahradě. Pamatuju si vůbec, kde je? To by mělo jít. Jen vyřešit, jak se dostanu k tomu baráku, když jsem bez auta?
Rozhlížím se po parkovišti. V tuhle dobu je poloprázdné. Proto sem taky v tenhle čas jezdím, že… Všimnu si, že o kousek dál mne sleduje muž v kostkované košili. Asi je na mně vidět zoufalství. Zhluboka se nadechnu a vezmu drobnou ruku svého syna do své.
„Pojď, najdeme někoho, kdo nás odveze domů,“ vyslovím troufalou myšlenku člověka, který by sám nikdy nestopoval a svézt stopaře se, z mnoha racionálních důvodů, bojí.
Procházím parkovištěm s malým klukem, u sebe mám jen desetikorunu z vozejku a papírový kapesník. Jinak nic. Snad jen strach a vědomí, že já jsem z nás dvou ta silnější a vyřešit to prostě musím.
Kdybych tu byla sama, jdu domů pěšky. Je to tak na hodinu, spíš hodinu a půl a pak to samé zpátky s klíči. Vím, že bych to zvládla, ale když půjdeme oba (malého přece nemůžu nechat na parkovišti) je z toho celodenní túra – ve vedru, bez vody, bez svačinky, s kňourajícím dítětem a jeho výčitkami, že za všechno můžu já. Hlavně to poslední mi dává sílu vyřešit vše jinak.
Musí tady být někdo, kdo ještě věří, že si lidé mají pomáhat, a že ne každá ženská courající po parkovišti, je podezřelá svině, co to na vás hraje. Prosím! S hrůzou si vzpomenu, kolikrát jsem v Praze odehnala nebo ignorovala smrdícího žebráka či cikánku s dítětem loudící peníze údajně na léky. Teď to mám. To bude trapas! Ať je to tady jiný, prosím!
Obejdeme pár aut a natrefíme na pána, co na nás koukal. Z blízka je to horší než z dálky. Oblečený je skutečně v kostkované košili, ale má ji rozepnutou a krátké rukávy odhalují extrémně chlupaté ruce. Na nohou má špinavé kraťasy do gumy a sandále. Dopije láhev, rukou si pohladí břicho a vloží flašku do posledního místa v base. Teď si ještě krkne, ne? To řídí opilý?
„Mami, ten pán nás určitě sveze,“ zašeptá syn tak nahlas, jak to umí jen děti.
Jak mu mám vysvětlit, že s tímhle slizounem nikam nepojedu ani v nouzi… Nejsem nějaká vybíravá? Nebo je to pud sebezáchovy?
„Zeptáme se raději téhle paní, ano?“ ukazuji na hrkajícího Favorita hned vedle. Jeho dveře při otevírání táhle zasténají a starší žena v zelených silonových kalhotách a žlutém tričku ztěžka vystoupí z vozu. Usmívá se na malého kluka vedle mne a to mi dodá naději.
„Dobrý den, je mi to strašně trapný, ale zabouchla jsem si klíče a všechny věci do auta…“
„To se stane jedna dvě,“ chopí se slova kostkovaná košile od vedlejšího auta a odloží svou basu na zem. Dívá se mi do výstřihu a vytrvale si olizuje spodní ret, „to je nepříjemná věc.“
„Třeba to budu umět vyháčkovat,“ ozve se paní z Favorita, „Kde máte auto?“
„To vy umíte?“ divím se.
„Tak už jsem to párkrát dělala,“ zašveholí dáma a ponoří se do kufru svého vozu. „Kde ho máte?“
„Támhle,“ ukážu na své luxusní SUV a zastydím se. Kdo bude chtít pomáhat zbohatlické krávě, která si zabouchla klíče?
Paní se vynoří z kufru, v ruce má kovovou planžetu. Podívá se směrem, kam jsem ukázala. Stříbrně se tam třpytí auto ne nepodobné trezoru. „Tak tohle teda nevyháčkuju,“ konstatuje suše a odhodí planžetu zpátky do kufru svého Favorita. „Co teď? Chcete si zavolat?“ zeptá se a já jsem moc ráda, že nenasedla do auta a neujela. Nakonec, mohla jsem si to všechno vymyslet. Proč by mne nemohla považovat za rafinovanou vražedkyni, co přepadává starší dámy v autech? Pak je okrade o auto i o důchod a zdrhne.
„Mami, mně se chce čůrat,“ syn si dá nohy křížem. Ještě tohle! Já teď fakt nemůžu hledat záchod. Ještě by mi ta paní mohla odjet.
„Dojdi si támhle ke stromečkům. My to tady s maminkou vymyslíme,“ paní se na mého syna vlídně usměje. Ten zamrká dlouhými řasami a vykouzlí úsměv. Celý tatínek! Teď už vím, že nám paní nezdrhne.
„Mám druhé klíče doma. Jen se tam s tím malým neumím dostat,“ ukážu na chlapce čůrajícího u stromečků.
„Tak já vás tam odvezu!“ téměř zajásá paní nad tím, jak je to jednoduché, a teprve pak se zeptá, kde to vlastně bydlíme.
Spadl mi šutr ze srdce. Syn dočůral, naskládali jsme se do auta a nechali se odvézt k našemu domu. Slizoun zůstal opuštěně stát na parkovišti, v jedné ruce basu a druhou nám mával. Kdybych nebyla tak vystresovaná, musela bych se smát.
Doma jsem zkusila branku. Byla zamčená, jako vždy. Jen jsem netušila, že máme tak vysoký plot. Nikdy jsem přes něj nelezla. Ale srdnatá paní mi nabídla ruce jako stupátko a pak mne ještě doslova vytlačila nahoru. Musel to být pohled pro Bohy. Dodnes mám pocit, že tahle žena by mne snad i přehodila, kdyby to bylo potřeba. Takové měla odhodlání.
Asi se ptáte, proč jsem nepřendala syna, že by to bylo jednodušší. Přendala. Jenže nenašel klíče na zahradě, a když už jsem ho k nim hlasitě dovedla (teď už by je našel kdokoliv z okolí), tak na ně nedosáhl. Vše nakonec dobře dopadlo. Převalila jsem se přes plot, našla klíče od domu, odemkla, vzpomněla jsem si i na heslo od alarmu a našla náhradní klíče od auta.
Ta andělská paní, co vyháčkovává auta, na mne počkala a odvezla mne zpátky k mému vozu s rozmraženou pizzou. Když jsem jí děkovala, odmítla si ode mne cokoliv vzít. Řekla jen, že každý má denně učinit alespoň jeden dobrý skutek a třeba bude příště potřebovat pomoc ona. Prostě jak z filmu.
Celá vyklepaná jsem se vrátila domů. Tam na gauči před televizí ležel můj syn a čekal, až se vrátím. Zcela nefilmově mi řekl, že má hlad a dal by si pizzu. Dělala jsem, že ho neslyším a šla na zahradu zakopat klíče od domu. Nikdy nevíte, kdy se budou zase hodit.
Více povídek na:
http://www.olivie-uzasna.cz/2017/05/hlavne-zamkni-povidka.html#more
