17. ledna 2017

Panna Marie Nad Kredencí - napsal Vojtěch Aleš

V jednom musí být jasno, bavíme se o sošce Panenky Marie, co je ve výklenku nad kredencí. Má svatozář, která by už dávno chtěla přetřít. Hlavu drží barokně na stranu a shlíží k tomu místu u stolu, kde odjakživa sedávám já. To vše v domě, kam jsem jezdíval na prázdniny a kde čas od času dál navštěvuji svou tetu. Teta je člověk, který pomotá vše, i biblické příběhy. A někdy tak, že je to až umělecké dílo: „Ježíš vstal z mrtvých a tak ho ukřižovali.“
„Ježíšek se sice narodil ve chlívku, ale Pilát si nad tím umyl ruce.“
Tak to je moje teta! Ale nenechte se mýlit, nejbizarnější dál zůstává Panna Marie Nad Kredencí. Ta soška na mne mluví! A její slova – jak už to u svatých bývá – z jejích úst léčí prostor a utěšují mysl. Zjistil jsem to ve chvílích, kdy jsem ztrácel trpělivost naslouchat své dadaistické tetě. A pochopil jsem, proč tu soška Panny Marie Nad Kredencí stále ještě je, i když dávno působí jako pěst na oko. Stála už v tapetách, ve válečcích, v obkladačkách. V míru i v okupaci, přídělovém systému, pod K. H. Frankem, pod Čepičkou i v 6. pětiletce. Celou tu dobu drží vztahy v rodině a možná i ten výklenek, možná celý strop, možná, že je nosná. Panna Marie Nad Kredencí drží pohromadě i mě s tetou. Říká třeba: „Co to máš na sobě za starý hadry, to máš nový?“
„Vzala jsem si už prášky? Kde mám ty dobrý, co mi po nich bývá zle?“
„Starej Fojtl je po smrti, víš to vůbec, potkal jsi ho od té doby?“
„Ty jsi kterej, od Hany nebo od Lojzíka: A ten Lojzík, to je kdo?“
Pozoruji ten zázrak a odezírám tetina slova z porcelánu. Zatímco teta vede svou vlastní konverzaci, já slyším totéž z úst Panny Marie Nad Kredencí a vím, že na její samomluvu není třeba odpovídat, to by ničemu neprospělo. Kdybych vyrušil, nemohla by se pak soustředit na ochranu naší rodiny a strop nad ní by popraskal.

Žádné komentáře:

Okomentovat