Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

2. ledna 2017

Bolí mě život - z deníku anorektičky - napsala Katka M.


Také máte často chuť zalézt pod šutr a zdechnout? Jestli ne, tak gratuluji. Já každý den. Nejraději bych vůbec nevylezla z postele, jen se válela a měla výčitky. A naopak, večer, když mám jít spát, tak mi nejde usnout, protože mám naplánovaných spoustu věcí, co musím další den udělat, a děsí mě, že nestíhám. Svým způsobem jsem pořád hrozně vyčerpaná, na nic nemám a jsem zoufalá z toho, kam jsem to dopracovala. Ráda bych vrátila čas, udělala věci jinak, zastavila je včas, dokud to ještě šlo. A taky bych ráda řekla pár věcí, co jsem nikdy neměla odvahu vyslovit.
Pokaždé, když někam jdu nebo se vidím v zrcadle, tak se utvrzuji v tom, že opravdu nikdo nemá žádnou záminku, proč by se se mnou měl zahazovat. „Je tlustá, ošklivá, hloupá a ještě navíc nezajímavá už na první pohled, nikam nezapadá.“
Jediné, co bych teď chtěla, je obejmout HO a vědět, že mu nejsem úplně lhostejná. Chtěla bych ochrannou, velkou, milující náruč, co by se mě snažila podržet vždycky, když by to bylo potřeba. Jenže taková patrně neexistuje, tu si malují jen lidé v milostných příbězích, anebo krásné úspěšné dívky v realitě.
Depresivní myšlenky zabírají většinu mé mozkové kapacity a na nic jiného už není místo. Ráda bych se jich zbavila, ničí životy, vztahy, kariéry, činy a hlavně osudy. Přiznávám, že patřím k těm lidem, kteří si v téhle „deep“ náladě libují a nemají chuť s ní něco dělat. Občas sama sebe lituji, ale to málokdy, spíš se obviňuji a vyčítám si. Možné i nemožné. Jsem ze všeho zmatená a nevím už, co je správně a co špatně, jak mám věci dělat, abych se zavděčila ostatním a neničila sebe, jak mám uspokojit své potřeby, aniž bych tím ubližovala ostatním, jak nemám být sobecká a nevděčná? Snažím se o to, ale ať dělám, co dělám, nikdy to není dobře.
Kuchyňské nože, špendlíky a žiletky slouží dobře, zapalovače také nejsou k zahození. Mluvím jako narušený psychopat, ale to se stejně skoro nikdo nedozví. Přestávám cítit fyzickou bolest a o to více se prohlubuje ta psychická. Zaryju nožem a nic, jako bych byla v transu, reakce přijde až po nějakých sekundách a relativně malá. Sleduji, jak ta krásná, rudá, lepkavá tekutina vytéká z té trhliny, co jsem si udělala do těla. Štiplavá bolest většinou nastoupí až další den, kdy si uvědomím, co jsem vlastně provedla. Každá jizva s sebou nese vzpomínku – někdy dobrou, ale většinou špatnou.
Moje jizvy možná díkybohu mizí až moc rychle a po pár měsících se většina z nich ztrácí úplně. Kéž by tohle platilo i na myšlenky, které se vracejí pořád. Jaké to je být normální a umět normálně jíst? Nevím, ale ráda bych si to zase aspoň na chvíli zkusila. Mám čím dál tím větší chuť se zabít, zvažuju, jaké by to mělo následky a jaký způsob by byl nejméně bolestivý pro okolí. Každý den je okamžik, kdy jsem přesvědčená, že to udělám, ale zatím to nutkání nikdy ještě nebylo natolik silné.
Chtěla bych, aby se to konečně někdy stalo, protože já tohle už nezvládnu. Nedokážu normálně spát, budím se několikrát uprostřed noci hrůzou, všude vidím odrazy svého tlustého těla, každý den brečím, už to neumím ovládat, jsem vyčerpaná, moje tělo odumírá zevnitř, jsem hloupá naivní kráva, co neudělala nikdy nic dobrého a zaslouží si smrt nebo něco ještě horšího, protože smrt by pro mě byla vysvobození. Bolí mě život.
Vyhledávám nebezpečné situace a tajně doufám, že se mi "náhodou" něco stane. Že mě přejede auto, někdo mě přepadne a umlátí nebo že mě někdo zastřelí. Říkám si, proč někdo jako já dostal život, když ho nechci a nevážím si ho. Šanci měl dostat někdo jiný. Jsem zařazená do života plného výsměchu a křivd. Nikdy bych nikomu neublížila, jen sobě. Občas mám chuť se uprostřed vyučování zvednout a říct: „**** na vás, čau.“

1 komentář:

  1. Opravdu silný vhled do duše dívky, které se v hlavě rojí běsy, o nichž my zdraví nemáme ponětí...

    OdpovědětVymazat