“Mildínku, jsem doma, jaký jsi měla den?” volám. Ozve se nervózní odpověď: “Mám šílený hlad a začíná mě bolet hlava. Na zeleninu se nemůžu už ani podívat a potřebuju kafe. Co ty?”
“Ty jo, jsi vážně dobrá,” snažím se chválit, protože dnes vážně potřebuju klid a pohodu, den byl totál na nic.
“V práci klasika, šílený. Kluci v Jenči zapomněli na rozvodnou stanici plynu.” "Na co?" vrátí se mi dotaz zpět a z tónu v hlase cítím, že tady musím našlapovat opatrně. Nálada není nejlepší, musím se soustředit, abych si nenaběhl.
“Na takový ten rozvodník, jak se tam zbíhá vše k baráku a musíš k tomu mít povolení a….” snažím se co nejklidněji s úsměvem vysvětlit, ale ani nedořeknu větu a mám to zase zpátky.
“Filipe, nezlob se, na to já prostě nemám teď kapacitu. Nerozváděj to takhle, stačí jednoduchá věta, víš, že tomu prostě nerozumí. Je mi vážně zle.”
Buch, zásah, jsi v háji.
“Milďas a nechceš se na to radši vykašla. To přeci není normální, že je ti takhle blbě.”
Snažím se ze sebe vyškrábnout maximum empatie.
“Filipe, ty mi vůbec nejsi oporou. Máš mě povzbudit, ne mě odrazovat. Jdu napsat Tereze, ta se mě aspoň snaží pochopit a věří, že to vydržím.”
“Filipe, zdrhej, zdrhej, zdrhej!!!!” křičí mé ochranitelské já ze všech sil, které má. “Tak promiň, mě jen vadí, že ti není takhle dobře.”
Kašlu na své ochranitelské já a snažím se to ještě zachránit. Odpovědi se už nedočkám, asi jsem bez večeře, bez klidnu a pohody a asi jsem i bez Sparty.
“Jdu do pracovny, musím ještě vyřídit nějaké e-maily.”
Snažím se ještě navázat komunikaci, ale už se mi dostalo jen protáhlého výrazu v obličeji. Sakra, to je náladička, ta si zase vymyslela blbost. Že já vůl radši nezavolal tomu Havrdovi....
