Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

5. listopadu 2016

Cesta za Josefem - napsala Monika M

Ozve se hvizd a vlak se pomalu dává do pohybu. Sedí se mi pohodlně, vláček je nový, s klimatizací, jede tiše. Jen ten košík s květináčem žlutých chryzantém mi mezi nohama trochu překáží. Ale co, jedu jenom kousek, to vydržím. Naproti mě sedí mladá maminka s dvěma malými holčičkami. Lezou nahoru a dolů po sedadlech, v tom menší holčička sklouzne a nožičkou narazí do mého košíku. „Promiňte,“ omlouvá se maminka.
„Nic se nestalo,“ odpovím, ale raději si košík zasunu víc pod sedadlo a stočím svůj pohled k oknu.
Vlak jede podzimní krajinou, za oknem se střídají žluté, hnědé a červené barvy přírody.
„To by se mému Josefovi líbilo, podzimní výlety vláčkem byly jeho oblíbené,“ napadne mě a před očima mi místo krajiny vyvstane obraz Josefa. Josefa, jak se spokojeně usmívá nad plným košíkem hřibů. Josefa, jak se honí za křičícími vnoučaty.
Pak ho ale vidím v županu na nemocniční chodbě, stále s tím jeho veselým úsměvem, ale s očima smutnýma, bez naděje. Doktoři mu tenkrát dávali tak půl roku, ale šlo to rychleji. Za rok bychom slavili zlatou svatbu... ale už se toho, chudák, nedožil. Oči mi zalévají slzy.
„Mami, proč ta paní u okna brečí?“ ptá se jedna z holčiček maminky.
„Asi je z něčeho smutná,“ odpoví maminka.
Jejich hlasy mě vytrhují ze vzpomínek, vytahuji kapesník a otírám si zvlhlé oči. Pak už pozorně sleduji krajinu, vlak vjíždí do zatáčky a hned za ní se objevuje pohled, který důvěrně znám – kopeček s malebným kostelíkem a malým vesnickým hřbitovem. Cíl mé dnešní cesty.

Žádné komentáře:

Okomentovat