20. října 2016

Alobalová Praha - napsala Tereza Hirsch

Sedím v kavárně. V té samé, kde jsme se tenkrát scházeli s Pavlem. Bylo nám jednadvacet. Držel mě za ruku a dívali jsme se sobě do očí. Ty chvíle byly jen naše, nic nám je nesmělo rušit. Dnes jsou tu také mladé páry. Také sedí společně u stolů... ale nedívají se na sebe. Nedrží se za ruce. Civí do telefonů, prsty jim běhají po tlačítkách. A ti, co se zrovna nevěnují mobilům, koukají na velkou obrazovku u baru.
Obří monitor se leskne a zdánlivě se lesknou i lidé, o kterých se v televizi mluví. Kdysi se Praze přezdívalo zlatá. A také se říkalo zlatá šedesátá. Té době, kdy jsme byli mladí. Teď je Praha divná, jiná. Leskne se, ale její zář klame. Nové vzrůstající domy jsou ohromné, září, ale přitom jsou jak obalené alobalem. Rostou rychle, až příliš rychle, bez citu. Alobaloví jsou dnes i lidé, co v Praze žijí... Zavřu oči a opět se mi vrací vzpomínky na Pavla. Byli jsme mladí a naivní. A měli jsme ideály, ze které jsme chtěli bojovat. Toužili jsme po svobodě. Nešlo nám o slávu nebo o peníze. Jakoby to bylo včera. Chladný říjnový večer. Mrzla jsem, ale zima nás neodrazovala. Šli jsme od strahovských kolejí na Hrad. Několik tisíc studentů se svíčkami v rukou. Praha lehounce osvětlená plamínky mi v tu chvíli opravdu připadala zlatá. Byli jsme odhodlaní a chtěli jsme zpátky světlo, které dávalo městu lesk. Světlo, které nám vzaly ruské tanky. K Hradu už jsme se nedostali. Na Malé Straně už na nás čekali. Obušky, modřiny a krev. Byli jsme statečnou vlnou plamínků, byť nedokázala zastavit mnohem silnější vlnu hněvu a utlačování. Pavla pak vyrazili ze školy a já jsem utekla s rodiči do Ameriky. Už jsme se nikdy neviděli. Tehdy na podzim 1968 jsem žila ve zlaté době. Dvacet let po ní přišla doba sametová. I během ní mladí lidé ještě za něco bojovali. Ale teď už je tu jen doba alobalová.

Žádné komentáře:

Okomentovat