13. září 2016

Zkrocení zlého muže - napsal Yakeen

Plzeň, druhá polovina devadesátých let.

„No, vy jste asi upadli,“ zařval na městskou polici bratr Viktor, „koukejte to sundat!“

Stáli jsme před bankou a já věděl, že přijde scéna. Zastavit se to nedalo. Policista právě dokončil montáž botičky na jeho Jaguára a musím říct, že otřískaná, plechová. červená věc, tomu autu opravdu neslušela. Auto se rozvalovalo na místě pro invalidy. Bylo černé, elegantní, nestydaté s chromovými doplňky. Přesně jako můj brácha.

Policista byl profesionál, ani nehnul brvou. „To je váš vůz pane?“

„No jasně, a spěchám!“ pohled na Rolexky, „za hodinu mám jednání v Praze!“


„Tak mi dejte občanský průkaz a připravte si čtyři sta korun za botičku a pět set korun za parkování na místě pro invalidy.“ Policista byl v klidu a takový ten typ z akčního filmu. Vrozená velikost a léta v posilovně mu dávala možnost na bráchu koukat z výšky a zákon převahu, kterou si rozvážně vychutnával.

„ Nedostanete ani korunu. Tu opičárnu sundejte nebo zvolám vašemu šéfovi a jste do hodiny bez uniformy.“ Bráchovi začala na krku nabíhat tlustá žíla, „ nesl jsem velký prachy do banky a kde jsem asi měl zaparkovat?“

„Někde jinde.“ Odtušil strážník, pořád v klidu „ tady je místo pro invalidy!“ bylo vidět že už se s takovými týpky setkal „ tak dáte mi ty doklady nebo ne?“

„Nic vám nedám a volám právníkovi“ brácha už i trochu prskal ale řval v každém případě pořádně.

„V pořádku,“ nedal se policista, „nalepím vám tady samolepku na okno, je tam číslo a až si to vyřídíte, zavolejte, často jsme tady do půl hodiny.“

Šikovnej, pochválil jsme v duchu policistu a připsal mu další bod. Brácha soptil. „Kam jdete, člověče, na to já nemám čas pojďte zpátky, koukejte to sakra sundat a tady je ta podělaná občanka.“ Vzteky si div neutrhl podšívku od saka Hugo Boss.

Strážce pořádku si v pohodlném tempu vyndal bloček a ostatní náležitosti a začal vyplňovat první kolonky. „Budete platit v hotovosti?“ zeptal se a v jeho hlase bylo znát, že se baví.

„Nedám Vám ani korunu,“ vyštěkl můj sourozenec a ostentativně si ukládal kožený kufr do auta.

„Nevadí vypíšu vám poukázku, vy mi to podepíšete a můžete zaplatit do čtrnácti dnů buď převodem z účtu, poštovní složenkou nebo v hotovosti na magistrátu.“

„ Nic vám nepodepíšu. Můj právník to s váma vyřídí.“ Pokoušel se zvrátit jasnou prohru Viktor.

„Pane buď mi to teď tady podepíšete, já vám vrátím doklady a sundám botu, nebo vám vrátím doklady hned, odjedu, a až zavoláte, tak to do hodiny určitě nestihnem,“ zasmečoval policista a dovolil si malý úsměv.

Bratr naškrábal podpis na účtenku a bez sebe vzteky skočil do auta a křiknul na mně: „Tak co, jedeš nebo ne?“

Strážník překvapeně vzhlédl, od sundavání botičky, aby se podíval, kdo že to dobrovolně vleze k tomuhle motoristovi do kokpitu, a já na něj udělal omluvnej obličej. „Je to brácha,“ vysvětlil jsem s přehnanou artikulací a s minimem zvuku a rozhodil jsem ruce v bezmocném gestu. Pokoušel jsem se mu tím předat zprávu: bráchu si nevybíráte, buď ho máte nebo ne. Já ho mám - rád.






Žádné komentáře:

Okomentovat