“Kde má Dominik ten sirup?” ptám se svého partnera a odhodlaně vstávám, abych zastavila chlapcův noční kašel.
“Je v kuchyni na stole," brumlá rozespale Dominikův tatínek. "Nechal jsem ho tam, když jsme lepili toho draka.”
Mrzutá z přerušovaného spánku odcházím po tmě do kuchyně.
“Máš ho?”
“Jo, byl hned na kraji stolu.”
Jemně třesu s chlapečkem: “Domčo, Domčo ... na, vem si sirup, uleví ti od kašle."
“To pálí,” křiví pusu Dominik.
“Říká, že to pálí,” překládám Martinovi.
“Ale, nepálí. Co by tam pálilo?! Dej mu ještě jednu.” “Když říkáš...” věřím rodičovskému úsudku.
“Fuj, to hrozně pálí,” namítne znovu Dominik. Ale pak se otočí ke zdi a během chvíle spí.
“Sláva, zabralo to,” šeptám si spokojeně, že jsem obstála a poskytla chlapečkovi péči jako jeho vlastní maminka.
“Tati, Tinko, vstávejte, je ráno, jdeme pouštět draka,” lomcuje s námi Dominik a po kašli ani památka
“Palačinky?“ ptám se
“Joooo” zazní dvojhlasně.
“Hele, kluci, vy jste donesli ten sirup ráno někdo do kuchyně?“
“Ne” zazní opět dvojhlasně.
“Proč se ptáš” vyzvídá Martin.
“No, protože já taky ne.” ujišťuju se.
“A kde je to lepidlo na toho draka ?” snažím se zorientovat v situaci.
“Včera bylo tady na stole,” nezůčastněně odpovídá Martin a cpe se u toho palačinkou.
“Ale dnes tu není,” běžím vedle do pokoje a na nočním stolku stojí úplně stejná hnědá lahvička jako v kuchyni na stole.
“Panebože, Dominiku, je ti dobře? Nebolí tě hlava, není ti špatně? “ zkoumám jeho reakce a nepochybuji o tom, že jsem ho otrávila.
“Jo, je mi dobře, nic mě nebolí” nechápe najednou mou starost.
“Rychle volej do nemocnice. Já mu včera dala lepidlo místo sirupu na kašel.” a jsem si jistá,že Martina i Dominika vidím naposled.
“Vy jste mi dali lepidlo?” nepobírá Dominik realitu a přijde mu to děsně vtipný.
“Omlouvám se, je mi to strašně líto. Byla tma a lahvičky jsou naprosto stejné. Přeci nemůžou prodávat lepidlo ve stejné lahvičce jako sirup, na to jsou snad předpisy? “ a v duchu přemýšlím, jak se vyrovnám s Dominikovou smrtí, Martinovou ztrátou a na kolik let si pujdu sednout.
“Uklidni se, kde je ta lahvička?“ přítomně reaguje Martin. Podávám mu ji.
“Dobrý den, Petrák. Stala se nám nehoda. Dali jsme dítěti místo sirupu na kašel lepidlo na vláčky,” volá do nemocnice a snaží se vysvětlit doktorovi, jak a proč se stalo
“Ano, složení je tu napsané,“ čte do telefonu obsah hnědé lahvičky
“Je to v-o-d-o-u ř-e-d-i-t-e-l-n-ý. To je d-o-b-r-y pry,” hláskuje mi šeptem, zatímco si lékař ověřuje další informace.
“Aha, dobře, tak vám děkuju,” loučí se stejně klidně jako by vyřídil úspěšně reklamaci
“Co říkali?" vybafnu netrpělivě.
“Nic. Jen že si příště máme dát pozor a teď mu dát pořádně napít,” odpovídá s plnou pusou palačinky, že mu není skoro rozumět.
