4. července 2016

Tmavomodrý svět - Literární etudy - napsala Hana Máchová.

Krásné: Kouzlo Vánoc
„Maminko, a skutečně Ježíšek existuje?“
Kubík nervózně pobíhá před zavřenými dveřmi pokoje, kde od rána stojí ozdobený stromeček. „A co když nenajde naše okno?“
„To víš, že existuje, jak bys jinak mohl dostat všechny ty dárečky, o které jsi mu psal. A okno určitě najde, zná všechny děti na světě a ví, kde bydlíš.“
Nervozita dítěte po celý den stoupá, celé odpoledne škemrá o večeři, a když jí dostane, sní dvě sousta a už nemůže. Ještě se jdeme podívat do dětského pokoje z okna, jestli náhodou Ježíška tajně nezahlédneme. A je to tu. Z pokoje, kde je stromeček, se ozývá zvonění zvonku. Kubík stojí mezi dveřmi, oči mu jiskří zvědavostí a přejíždí z jednoho balíčku na druhý. Co tam asi bude? A tahle velká krabice, to je určitě to auto, o které jsem si psal. To je dárků. Začnu tím velikým…

Po celodenním těšení je za dvacet minut vše rozbalené. Uprostřed hromady barevných papírů sedí nejšťastnější človíček pod sluncem.
„Maminko, podívej na to auto, co jsem dostal“
„Hele a ta skládačka, pojď mi pomoc to skládat“
„Tatínku, prosím tě, vybalíš mi tu motorku, chci jí vyzkoušet!“
 V tu chvíli vím, co je kouzlo Vánoc. Užívám si ho každý rok a bojím se okamžiku, kdy Ježíšek už nebude.

Smutné: Bezradnost
Jedna věta. Jenom jedna věta a život je vzhůru nohama. Ještě před malým okamžikem bylo vše v pořádku. A pak přišel ten zvonek. Uprostřed noci rozříznul jeho zvuk tmu jako břitva. Karel se ospale vymotal z peřiny a vyšel ke dveřím. „Ty sis zase nevzal klíče? To mě musíš pokaždý vytáhnout z postele? Já už se z toho…“ Za dveřmi ale nebyl jeho syn Martin. Karel tupě stál a díval se na dva cizí chlapy. Jeden v uniformě, druhý normálně oblečený čtyřicátník. A pak to přišlo. Suše mu oznámili, že Martin měl bouračku a na místě zemřel. Nemohl tomu uvěřit. Bylo to jako hloupý vtip. Hodně hloupý vtip. To není pravda. To je jenom sen. Za chvíli se vzbudím a Martin bude spát v pokoji. Jeho oblečení se bude válet v kouli u postele. Ale nemilosrdné svítání Karla postupně utvrzovalo v tom, že to tak není. Seděl sám uprostřed prázdného pokoje. Jak rád by dnes viděl, že se Martin do postele ani nepřevlékl, jak rád by byl, kdyby jeho boty byly rozkopané po pokoji … ale všechno to, co ho vždycky štvalo, už ho štvát nebude. Už nikdy.

Hnusné: Proč já?
Renata se pomalu vzpamatovávala ze šoku, každý pohyb jí neskutečně bolel. Oblečení měla roztrhané na kusy, po těle se mísila krev ze škrábanců s hlínou. Jak se to mohlo proboha stát? Co udělala špatně? Vždyť se jen vracela pozdě domů. A najednou jí někdo chytil a strhl na zem. Serval z ní všechno oblečení a tvrdě a opakovaně ji znásilňoval. Neviděla ho. Jeho tělo bylo cítit potem a alkoholem, ještě teď se jí zvedá žaludek, když si na to vzpomene. Zvuk jeho vzrušeného dechu asi nikdy nevymaže z paměti. Bránila se, ale ani hrůza, kterou cítila, jí nedodala síly, aby mu odolala. Nikdy nechápala, jak je možné, že se někdo neubrání. A teď najednou ona. Opatrně se zvedla a úplně automaticky se pomalým krokem vydala domů. Tak absurdní, měla to už jen pár kroků. S tupou hlavou odemkla dům, pak byt. Svlékla ze sebe zbytky oblečení a vstoupila do sprchy. Stála tam snad hodinu, ale ani dlouhé provazy vody nedokázaly smýt to ponížení a beznaděj.

Žádné komentáře:

Okomentovat