6. června 2016

Zídka na rohu - napsala Eva Svobodová

Archiv Dana Emingerová
Málokdy procházím okolo své základní škody, kde jsem strávila dětská léta. Když se ale tak stane, vždy si při pohledu na zídku se zeleným plotem na rohu ulice vybavím vzpomínku, kterou s ní mám navždy spojenou.
Ta zídka sama o sobě je úplně obyčejná, ale v našich školních letech měla zvláštní důležitost: na ní jsme sedávaly se spolužačkami po vyučování, než byl čas jít domů. Bylo to oblíbené místo – tady jsme si sdělovaly důležité novinky, postěžovaly si navzájem na rodiče i učitele a předávaly si „pikantní“ tajemství.
Od nástupu do třetí třídy jsem kamarádila s Monikou. Pamatuji si ji jako bezvadnou a otevřenou holku – byla s ní legrace a vždycky uměla přijít s něčím zajímavým. Byla chytrá a učila se snadno. Rozhodně ale nebyla šprtka, sem tam schytala nepřipravená taky nějakou horší známku – o to byla sympatičtější.

Když jsme v nižších ročnících chodily po vyučování do družiny, měla jsem možnost vídat i Moničina otce. Pamatuji si jeho unikátní vystupování: když dorazil do školní družiny, aby Moniku vyzvedl, zpravidla otevřel dveře třídy dokořán a hlasitě zavelel:
 „Moniko, domu!“ Načež přibouchl dveře a čekal na ni na chodbě. I jako dítě jsem byla z jeho přístupu rozpačitá – většinou zcela ignoroval vychovatelku a okamžik mezi dveřmi věnoval jen krátkému povelu. Jakmile se tatínek zjevil, Monika si bleskově zabalila brašnu a pádila domů. Bezesporu měl u ní respekt.
Jinak měla ale Monika doma volnější režim než já. Projevovalo se to například tím, že mi vždycky vyprávěla obsah televizních detektivek, které na rozdíl ode mne shlédla.
V červnu 1977 jsme končily pátou třídu. Poslední den školního roku jsme obě obdržely celkem solidní vysvědčení a rozloučily se se spolužáky a třídní učitelkou, která odcházela na mateřskou. Monika pak čekala před školou na otce, až ji autem vyzvedne. Já jsem zůstala s ní.
Seděly jsme podle zvyku na naší zídce a povídaly si, co nás čeká o prázdninách. Současně jsme se těšily na shledání v září a plánovaly, co všechno podnikneme. Bylo nám tak dobře, vždyť povinnosti školního roku skončily a před námi byly dva měsíce volna!
Když dorazil Moničin otec, chvatně jsme se s Monikou rozloučily, s lítostí, že to bude trvat tak dlouho, než se zase sejdeme. Monika mi mávala a nastoupila do vozu. To bylo naposledy, co jsem Moniku viděla.
Od té doby jsme se už nikdy nesetkaly. Po prázdninách Monika chyběla. Nikdo nám dětem neřekl, co s ní je. Telefon vyzváněl naprázdno. Až koncem října přišel dopis. Měl švýcarskou známku a zpáteční adresa byla napsána francouzsky. Moničino příjmení už bylo vypsáno bez přechylování. Psala zcela věcně, kde teď bydlí a kam chodí do školy.
Pochopila jsem, že kromě dopisů už žádný další kontakt s kamarádkou nebude. Pořád jsem musela myslet na to, jak mi naposledy mávala před školou, kam já chodím dál, ale už bez ní. Od toho léta 1977 z mého života podobně odešly další desítky lidí. Ale s málokterou emigrací mám spojený tak osobní zážitek, jako tehdy s Monikou. A nato si vzpomenu, kdykoliv jdu kolem naší školní zídky.

Žádné komentáře:

Okomentovat