4. dubna 2016

Patnáctka v tramvaji - napsala Vendy Podhraská

Uf, to byl zase den! Ta škola mě jednou zabije, ještě že už je pro dnešek konec. Už jen otravná cesta domů a je klid.
Hele, zrovna jede tramvaj, trochu popobíhám, ale ne moc, abych se příliš nezadýchala. Vystupuju po schůdkách a do vozu a kontroluju účes v odrazu mobilu. Rychle zamířím doleva skrz důchodce k poslednímu volnému místu a ztěžka na něj dosednu. Tramvaj se rozjede a nuda začíná. Koukám z okna na ulice, které znám už nazpaměť. Občas zkontroluju mobil, ale nikdo mi nepíše. Tramvaj zastavuje. Lidé se hrnou dovnitř a ven a strkají se. Zběžně prolétnu očima cestující a pousměju se nad zoufalým stylem holky v zeleném kabátě. To by si na sebe nevzal ani slepej..

Zkoumám cestující dál a – ale pozor! Všechny smysly se mi zostří jako lvici při lovu. Šikmo přede mnou, černá bunda, kudrnaté tmavé vlasy, ostré rysy a jemné strniště ve tváři. Můj nový objev! Rychle si přesednu do líbivější polohy a pročísnu si rukou vlasy, to vždycky zapůsobí. Taky že jo, děda naproti mně se na mě začal usmívat, fuj..
Ale borec zatím nic. Nenápadným povzdechem na sebe upozorním a dívám se z okna, dávám si dobrý pozor aby můj obličej viděl ze správného úhlu.

Koutkem oka zpozoruju, že si mě všiml! Srdce se mi rozbušilo, určitě brzo zrudnu. Škoda, že nemám žvýkačku, to je víc sexy. Dělám, že mě zaujaly reklamy vylepené u dveří. Nezaujaly, ani nevím co tam píšou. Soustředím se tak moc na to být nenápadná, až začínám mít pocit že jsem. V hlavě si opakuju pravidlo číslo jedna – nesmíš se na něj podívat! Prohlížím si se zájmem podlahu tramvaje. Je po dešti, takže je plná mokrých stop a bahna. Všichni mají špinavé boty a ten, kdo si položil kabelku na zem toho bude litovat. Zvědavost mi nedá a zvedám oči směrem ke krásnému neznámému. Začátečnická chyba. Naše pohledy se setkaly! Co teď? Rychle ucuknu, srdce mi buší o závod a do tváří se nalévá krev. Cítím na sobě jeho pohled, co dál? Co dál? Pro tuhle situaci v Bravíčku žádné rady nebyly. Snažím se uklidnit, ale moc i to nejde. Co když na mě promluví? Určitě se zadrhnu a akorát ztrapním. Situace začíná být zoufalá.

Najednou tramvaj zastavuje. Moje zastávka, uf! Vybíhám z vozu a nadechuju se čerstvého vzduchu. Rychle zamířím ze zastávky pryč a letmo se otočím po tramvaji a mém hezounovi.
To bylo ale vzrůšo!

Žádné komentáře:

Okomentovat