Všude kolem běhala různá zvířata - zajíci, veverky, lišky - ale laň, natož taková, která by se mu líbila, nikde. Jak šel hlouběji a hlouběji do lesa, byla cesta stále více zarostlá trním a klestím. Nakonec se jelen svým parožím do jednoho takového stromku zapletl a nemohl ani dopředu, ani zpět. Zkusil tedy hlavou trhnout do strany. Ozvalo se zlověstné křupnutí.
Jelen byl volný, ale jeho paroží zůstalo pevně vzpříčené mezi větvemi. Jelen se pokusil je uvolnit, ale marně.
“Co teď budu dělat?” pomyslel si, vyděšený a zahanbený zároveň “Takhle se přeci žádné lani nezalíbím!”
A tak se jelen vydal znovu do lesů, tentokrát aby našel paroží, které by si mohl přivlastnit. Hledal a hledal, až došel k tůni. Nad ní byla suchá větev ve tvaru dokonalého paroží. Hledáním již unavený jelen se rozeběhl a vyskočil, aby své nově objevené paroží ulomil a strhl. Namísto toho se ozvalo hlasité žbluňk a jelen zmizel pod hladinou tůňky. Jakmile se vynořil, chtěl začít nadávat a zkusit to znovu, ale slova mu na jazyku roztála jako zmrzlina za horkého dne. Před ním stála nádherná laň a zvědavě se na něj dívala. Když se jelen dostal na břeh, dali se spolu do řeči a povídat si nepřestali ani na společné cestě domů.
Poučení: „Předměty, které hledáš, se nikdy neobjeví, když je potřebuješ, nýbrž teprve až jejich důležitost pomine a ty budeš hledat úplně něco jiného.“
