„Je to vnitřní, uzavřená hudba.“ řekla mu, když se vrátil ze sprchy. Nikdy nechodil nahý. Přišel v bílých trenkách a oblékal si tričko.
„Já vím. Minule jsi mi vysvětlovala, jak těžko se poslouchá. Měla jsi úplně stejný výraz. Trochu se tě bojím, když jsi takhle poetická.“
„Není proč. Ta písnička je jako ty, když si spolu nerozumíme.“
Usmál se. „Přečteš mi další kapitolu?“
Natáhla se pro knihu a kývla hlavou. Měla na sobě jeho košili a kalhotky. Lehl si k ní do postele a položil jí hlavu do klína.
„Kapitola třetí. Dlouho trvalo, než jsem pochopil, odkud přichází. Zdálo se, jako by malý princ, který se mě stále na něco vyptával, moje otázky nikdy neslyšel. Všechno mi poznenáhlu objasnila jen slova náhodně pronesená.“
Odmlčela se. „Víš, že mu jsi děsně podobný?“
„Podle tebe jsem podobný skoro všemu.“
Smála se. „To jo. Teď jsem se prozradila. Jsi pohádka. Akorát takhle z tebe za chvíli bude žlutá kytka“
„Jaká kytka?“
„Narcis. Půjdeme radši ven? Koukni, slunce už svítí na klíč na dveřích. To nemůžeš odmítnout.“
„Hm. A na chudáka Ginsberga mezitím sedne prach. Včera jsi říkala, že chceš, abych ti ukázal ty beatnické verše, a dneska chceš jít ven. Marie. Neměli bychom trávit tolik času v posteli. Ono to moc rychle uteče. Vždycky si toho spoustu slíbíme a pak na to nemáme čas. Navíc nikdy nechceš vstávat první.“
Zvedla se z postele a šla si do vedlejšího pokoje pro věci na sebe. Měl pravdu. Bylo to všechno příliš intenzivní, ale vlastně nedotažené. Patřilo to do jiného světa. Ten jejich byl plný metafor a inspirace. Nekonečných hovorů a něhy. Ale chyběl prostor.
*****
Když vyšli v kabátech před barák, zimní vzduch je zaštípal v nose. Rozhodla se, že už mu to musí říct.„Michale, tohle není udržitelné.“
„Já vím.“
„Tak proč to děláme, k čemu to vede? Mám tě ráda. Až moc ráda.“
„Já vím.“
„Už mě to bolí, Michale. Baví mě s tebou chodit do divadla a na výstavy. Jezdit na výlety, všechno to zažívat, povídat si s tebou. Abys rozuměl, je to krásný svět. Ale chci víc reality. Hrozně žárlím. Chci tě držet za ruku.“
„Žárlivost je úplně nepodstatná.“
„Jenže časem nabírá na významu. Už s tebou nebudu spát. Nesnáším prázdná gesta.“
„O to tu vůbec nejde. Vždyť víš, že tě mám rád, Marie. Ale jestli se mnou takhle nechceš být, tak se přestaneme vídat. Nějakou dobu si nebudeme vůbec psát. Pak se třeba za rok můžeme sejít na kafe a popovídat si o životě.“
„Už nechci trávit čas čekáním s Michalem na Michala. Pochop mě.“
„Jednou napíšu knihu o tom, co se v nás odehrává, když spolu nejsme. Měj se krásně.“
Otočil se a odešel. Nechal ji stát na refýži. Právě začalo sněžit.
