30. září 2015

Tisícovka - napsal Josef Černý

Léto. Dovolená. Sluníčko. Teplo. Koupání. Pohoda. Procházky. Užívali jsme si to. Večerní procházky
malým přístavním městečkem, jinak asi velmi klidném a ospalém, byly v létě cestou lidským úlem. Oblíbili jsme si kamenný vinný sklípek na druhém konci tohoto mraveniště. Cestou jsme chodívali okolo udusaného hliněného plácku, jehož klid a ticho obklopovaly olivovníky a barevně kvetoucí keře.

Ve středu, možná ve čtvrtek večer, když jsme míjeli tu malou oázu klidu, jsem ji uviděl. Zalitá zapadajícím sluncem, svítila její modrá barva, trochu nepatřičně, jako drahý kámen. Tisícovka.
"Stejně je hezká," obrátil jsem se na manželku.
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na dětství. Hlavou mi proběhla všechna přání, která jsem jako kluk míval, pokud bych ji měl. Kdo ji vlastnil, byl pro mne tenkrát boháč. Vždycky jsem si říkal, že musí přinášet radost tomu, kdo ji má. Nebývalo jich tolik. Ten kdo ji tvořil, dal do ní vlastní um, kus svých nadějí, zanechat po sobě něco, co přinese ostatním radost a potěšení.
Ze snění mě vytrhl hřmotný hlas staršího pána, který se blížil z druhé strany. Rozhazoval rukama a lamentoval cizí řečí. Bylo patrné, co pro něho znamená. Pak se sehnul. Byla tam - modrá, Škoda 1000 MB s odřeným blatníkem.