Ve vyprahlé části země, přežívala malá něžná květinka. Jak slunce svítilo, půda byla čím dál tím sušší a pevně květinku svírala. Ta chřadla a už ztrácela naději.
V tom se z čista jasna přihnal temný mrak, jako rytíř na vraném koni, a seslal na zem květině záchranu v podobě kapek osvěžující vody. Stékaly jí po rozpařených listech, dotýkaly se jejího stonku, po okvětních lístcích jí stékaly až k pestíku.
Připadalo jí, jakoby byla zahrnována tisíci polibky a přála si, aby to nikdy neskončilo. Avšak, déšť přece ustává – loučí se. Pošle květince poslední kapku vody, ta ještě ucítí studený závan větru, ale déšť už je pryč.
Květinka zůstala opuštěná, ale byla šťastná. Žila okamžikem, kdy ji její milovaný znovu potěší kapkou rosy. Jak čas plynul, mnohokrát ho viděla, jak se žene po obloze za jinými rostlinami. Přesto nepřestávala věřit, že se jednou vrátí. Věděla, že se vrátí.
Poučení: Nikdy neztrácej naději
