„Doneste mi, prosím, polévku, tady toho pstruha a sklenku Pálavy,“ říkám obsluze v kupé. Ale připadá mi, že mi ten mladík nerozpoznatelné národnosti se špatnou angličtinou a ještě horší němčinou moc nerozumí.
Dlouho se neděje nic. Už si začínám zoufat, když za drahnou chvíli konečně dorazí obsluha s gulášovkou. Mám hlad jako vlk a s chutí polévku hned sním. Těším se na rybu a sklenku voňavé Pálavy. Dlouho se neděje nic. Vůbec nic. Obsluha ani nejde kolem. Když se mladík konečně objeví, skoro ho chytám za rukáv a hlasitě reklamuji svoji objednávku. Místo ní mi mladík přinese účet.
„Já nechci ještě účet. Já chci svoji večeři,“ vysvětluji naštvaně. „A budu si objednávat i dále. Vždyť jedu až do Vídně.“
Mladík beze slova zmizí a já mám vztek. Mám za sebou perný den. Jsem unavená. Je už tak jako tak pozdě, do postele se dostanu bůhví kdy a ráno vstávám v pět. Snad se můžu, do háje, aspoň slušně najíst. Takových peněz dneska jízdenka stojí! Člověk za to očekává perfektní služby. Zvlášť když reklama na dveřích mezinárodního vlaku slibuje výborné jídlo a ještě lepší obsluhu. Co si asi tak koupím po půlnoci ve Vídni na nádraží, kde je vše zavřené? A co mi asi tak dají v hotelu, kde večerní směna jde v deset domů? Pěkné vyhlídky. Škoda, že už mi máma nedělá svačinu jako ve škole. Co bych za ni teď dala.
Zatímco se mi hlavou honí chmurné myšlenky, vrací se mladík a tentokrát i s přísně vypadající vedoucí směny. V pravé ruce třímá můj příliš brzy uzavřený účet a anglicky rozhodně praví: „Musíte tento účet zaplatit! Já vás o to žádám!“ Samozřejmě její zvonivý hlas slyší půlka vagonu. Zraky se zvedají a káravě na mě hledí. No paráda. Nejen že mám hlad jako herec, ještě jsem za potížistu a kolenovrta, co nemá na večeři ve vlaku. Zoufale ze sebe vykoktám: „Paní, já nechci účet. Já chci svoji večeři, kterou jsem si objednala a stála na ni čekám!“ Jenže tam přísná dáma nechápe. Nechce rozumět. Věří svému kolegovi, který jí nakukal, že mám problémy s placením. Kde je svaté úsloví, že „klient má vždycky pravdu“? Navíc když ji opravdu má!
Nakonec jsem se „asertivně klientsky“ prosadila. Večeři jsem dostala, ale ryba mi vůbec nechutnala – kdovíco mi do ní nasypali. Až do Vídně ve mně zůstala pachuť špatné služby tam, kde byste ji nečekali.
A výsledek? Od té doby zase jezdím do Vídně autem. S vydatnou domácí svačinou v kufru.
