Porada regionu za chvíli začíná. Stojím v dopravní zácpě a tečou mi nervy. To zas bude řečí, že po nich chci disciplínu a sama chodím pozdě. A ještě je nečeká nic příjemného. Zase jsme nesplnili měsíc. Už nevím, jak jim to vysvětlit, že musí dělat svou práci jinak.
Vlítnu do místnosti plné lidí a už se slyším, jak spouštím ledovou sprchu slov. „Tak prosím vás, všichni víte, proč jsme tady. Opět jsme nesplnili objem obchodů za tento měsíc a to o 20%. Výtěžnost na klienta klesla dokonce o 30% z měsíce na měsíc. Zákaznická spokojenost klesla jakbysmet. Jsou mezi námi tací, kteří neudělali dokonce žádný obchod, i když měli 5 schůzek denně. Jen si tady pijete s klienty kafe a vykládáte. Co kdybyste třeba taky u toho prodali aspoň Kopové produkty, když už nic jiného! To je to taková věda? I ve Lhotě už na to přišli a každý měsíc plní. Minulý půlrok jste se všichni trénovali na nový přístup ke klientům, jak nabízet osobní řešení namísto základních transakcí. Ty si přece klient může dělat na pobočce v self-service zóně sám. Vedoucí týmů vám denně ukazují, jak na to. Máte kouče a osobní trenéry. Co ještě potřebujete, abyste to pochopili? Jestli to takhle půjde dál, budu nucena rozdávat výtky za neplnění pracovních výsledků. S některými z vás se budu muset rozloučit. Jestli vás ta práce nebaví, řekněte to rovnou. Máme venku spoustu dalších zájemců o vaši práci.“
V místnosti nastalo hrobové ticho. Nikdo není schopen slova. Cítím se strašně. Zase jsem neuřídila své emoce. Ale vždyť mám přece pravdu. Hlídají si, kdy půjdou na oběd, brouzdají po internetu, pořád chodí kouřit. Štvou mě. Je vidět, že je ten nový přístup nebaví. Musí najednou něco aktivně dělat, snažit se, obvolávat, vysvětlovat, nabízet. To jim moc nevoní. Kde ale sehnat lepší lidi? HR jen slibuje a lepší lidi nedodává.
Jak mou ustaranou hlavou běží tyto chmurné myšlenky, postaví se najednou Marie z béžového segmentu a zvýšeným hlasem mi to za všechny nandá: „Co po nás pořád chcete? Vždyť chodíme do práce před osmou, abychom se vůbec mohli školit! Pořád musíme vyplňovat nějaké tabulky a nemáme čas na klienty. Plány jsou stále vyšší. Nedáte nám ani smartphone, abychom se mohli naučit to, co máme učit klienty. Když máme dovolenou, nesplníme plán a nebereme prémie.“
Už nemusela ani pokračovat. Najednou se strhla v zasedačce bouře a jeden přes druhého hlava nehlava se do mě pustili. Udělalo se mi z toho zle. Mám já tohle zapotřebí? Dělám tuhle práci 15 let. Už mě to nebaví, pořád někomu něco vysvětlovat a přemlouvat lidi do práce.
Na druhý den jedu do Prahy na poradu vedení Retailu. Můj šéf Zdeněk zahajuje vesele a energicky. Míří rovnou směrem ke mně. „Tak, co Jano, jak u vás? Co s tím uděláš? Nějak se vám stále nedaří, co? Ale jak Tě znám, Ty máš určitě plán.“ Mám, Zdeňku. Dávám výpověď.
