"Ne, bohužel to už dneska nestihneme, zdrželi jsme se tady moc dlouho, protože paní měla zpoždění a k babičce by nás už nyní nepustili."
"Ale my tam musíme jet, vždyť nevíme, jestli teď neumře."
Uf, děti umí mířit na komoru.
"Nojo, co se dá dělat, pojedeme tam za týden."
Tmavé oči pátravě sledují ubíhající silnici.
"A umře babička?"
"Umře, jako každý člověk, když přijde jeho čas".
"Každý člověk umře?"
"Ano, je to tak"
"I ty?"
"I já"
"I maminka?"
"Ano, i maminka"
"Jako když nakrájeli Blaženku, tak taky umřela?" vybaví se vzpomínka na oblíbeného pašíka.
"Říká se zařízli, ne nakrájeli"
"A vy umřete brzo?"
"To snad ne, my plánujeme umřít teprve až tvoje děti budou mít vlastní děti."
"Já nechci nikdy umřít"
"Já taky ne, nikdo nechce umřít. Ani babička nechce umřít. Vzpomeň si na ni, už se ani hnout nemůže, ale nechce umřít."
"Já se bojím, že umřu a že vy umřete."
"Toho se nemusíš bát, jsi ještě malá, a umřeš teprve až budeš stará"
"A co se stane, když člověk umře?"
"Lide kolem mají smutek, potom se koná pohřeb a potom dají tělo člověka do hrobu."
"Ale to se tam přece musí člověk v tom hrobě bát."
"Tam už to není člověk, jenom jeho tělo. A to nic necítí a o ničem neví."
Na tmavnoucím nebi přelétají dálnici vlaštovky v dlouhatánské řadě, která se stále vlní. Míří k jihu. Tmavé oči je sledují, než zmizí za lesem.
"A co se tedy stane s člověkem?"
"Ty asi myslíš co se stane s jeho duší, viď?"
"Co je to duše?"
"Duše je to, co dělá z těla celého člověka."
"A co se tedy stane s duší?"
"To nikdo neví úplně přesně. Někdo si myslí, že se nestane nic, že to je jako když usneš a už nic nevíš. Někdo zase říká, ze duše přijde do krásného světa, kde se všem splní to, co si přejí. A já si myslím, že je to jako když ti skončí napínavá pohádka a ty zjistíš, že jsi doma, kde je úplný klid a už víš, jak to skončilo."
Zamyšlení trvalo jen chviličku.
"A můžu se teď chvilku dívat na pohádku na IPadu?"
Padá tma a s blížící se Prahou přibývá na dálnici aut.