Z ložnice vedla chodba do obývací části. Prošla jsem kolem dvou zavřených dveří do velkého pokoje a poté za roh do jídelny, kterou od hlavní místnosti oddělovaly jen posuvné dveře. Uprostřed stál kulatý stůl z kaštanového dřeva s osmi židlemi, jež vypadaly jak vypůjčené z anglického zámku. Sluneční paprsky prosvítaly přes okenní vitráže a jejich sklíčka házela na podlahu barevné odlesky. Vrátila jsem se zpátky velkého pokoje. Za mými zády se skrýval bar, jehož obsah jsem se rozhodla prozkoumat později. Přímo přede mnou se otevřel pohled na lehce rozčeřenou jezerní hladinu, vzdálenou od nás jen několik desítek metrů. Dvě plachetnice se zrovna předháněly v tom, kdo bude rychlejší. Pohled přes obrovská prosklená okna dával tušit venkovní terasu, a mně bylo jasné, že televizi dnes večer nebudu potřebovat. Když jsem odjížděla ráno z New Yorku, mí přátelé se smáli, že jedu na americký venkov. Ale já jsem si právě tady připadala jako na novém světě.
Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Věra Staňková.
Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.