Letní večer na chalupě - napsala Eva Svobodová

Lachasso Nguyên Thảo, Fakulta designu a umění v Plzni 
Zuju si boty a brouzdám se zvlhlou travou na zahradě. Dlouhé letní večery, kdy se stmívá pomalu a země postupně vychládá po celodenním vedru, trávím nejraději venku.
Poslouchám, jak svět pomalu utichá. V rybníku za plotem ještě sem tam vyskočí nad hladinu kapr, ale za chvíli umlkne i šplouchání vody a člověk jen stěží uvěří, že ještě před hodinou bylo slyšet z blízkého koupaliště cákání a veselý křik. I volejbalisté z blízkého beach kurtu už někde zapíjejí své dnešní výsledky a tlumené zvuky úderů do míče se ozvou zase až zítra.

Slunce zapadlo a stíny ovládly zahradu. Najednou dostává vše jinou barvu, obrysy stromů i plotu mají jasnější kontury. Ještě otrhám na záhonu pár jahod a rovnou si je strkám do pusy. Protentokrát je neumyju, no bóže. Nemohu odolat té sladké svěží chuti a vůni.
Obuju se a vyrážím do blízkého lesa. Když vstoupím mezi stromy, pocítím, že tady vládne už noc. Korunami stromů už neproniká tolik světla a chlad zesílil. Pro tělo i hlavu je to úleva po celodenním pobytu na sluníčku. Dýchám zhluboka a cítím, jak mi vzduch provoněný rozpálenými korunami borovic přináší novou energii. Jdu nazdařbůh lesem. Nezabloudím, znám tady přece každé zákoutí. A přece mi to nikdy nezevšední.
Setmělo se ještě víc a já už musím dávat pozor na cestu, abych někde nezakopla o kořeny. Najednou se objeví nad pěšinou malé bílé body, co se pohybují mezi stromy. No né, opravdu jsem potkala světlušky. Malé tvorečky s lucerničkami na těle. Hned si vzpomenu na svoji babičku, s níž jsme trávili každé prázdniny. Vždycky začátkem července jsme za potokem v lese běhali za světluškami a snažili jsme se je lapit a zjistit, jak to, že dokážou zářit. Vlastně se nám to nikdy nepodařilo – když jsme světlušku chytili, okamžitě přestala svítit a byl z ní obyčejný brouček. A babička říkala: Tady vidíte, jak důležitá je pro všechny zvířata volnost a svoboda. Jakmile ji ztratí, trpí a chřadnou.
Přistihla jsem se, že se usmívám. Sama pro sebe. Světlušky jsem nepotkala už léta, až dnes. Chytat je nebudu, jen ať si létají a svítí. Mám radost, že tohle funguje i po desetiletích stejně jako v dětství. Po chvíli les končí a létající lucerničky zůstaly za mými zády. Když zvednu hlavu, obloha je plná hvězd, jako kdyby tam byla pověšená celá hejna světlušek.

Žádné komentáře:

Okomentovat