Dal jsi hlavu do dlaní a proklel své nezodpovědné včerejší já. Hlavně, že sis slíbil už žádné jednonoční úlety! V ten moment jsi zaslechl zvuky kávovaru odněkud z neznámého bytu.
Promnul sis oči a vstal.
Hlavu jsi měl jako střep, ale bylo na čase zjistit kde jsi a hlavně s kým. Šel jsi za vůní kávy, která tě dovedla do kuchyně. Stál tam hnědovlasý muž, starší a vyšší než ty, a připravoval něco na kuchyňské lince. Všiml si tě a s pobaveným výrazem ti strčil hrnek kávy do rukou. „Nejsem zvyklý vstávat první.“
Do nosu tě uhodila vůně tvého nejoblíbenějšího latté. Vděčně ses na něj podíval, ale muž se vrátil k lince. Jak ale mohl vědět, jakou kávu máš nejraději? Místo odpovědi se ti dostalo další otázky, když před tebe neznámý položil misku tvé nejoblíbenější ovesné kaše.
Zmohl ses jen na „Děkuju…“ a zmateně ses díval na člověka před sebou. Připadal ti velice pohledný, měl takové povědomé hnědé oči… škoda, že ho nejspíš už neuvidíš. Ať už jsi na něj včera narazil kdekoliv, musíš tam chodit častěji, pomyslel sis.
„Co tak vejráš? Divíš se, že ti dokážu udělat kafe a kaši?“ uchechtl se cizinec a sedl si k jídelnímu stolu.
Provinile ses na něj podíval a přisedl sis k němu: „Promiň… nejsem zvyklý, že by se o mě někdo ráno po… takhle staral.“
Muž se zasmál a napil se svého hrnku.
„Devět hodin a ty už takhle… dnešek bude dlouhý.“
Nevěděl jsi, co na to říct, a místo toho jsi dojedl co nejrychleji svou kaši. Během toho sis prohlížel mužovu kuchyni. Bylo v ní spoustu předmětů, co vypadaly jako z budoucnosti, třeba kávovar měl dokonce na sobě takovou maličkou obrazovku. Taky tě napadlo, že pokud je teprve devět, můžeš ještě stihnout odpolední přednášku. Hnědooký cizinec ti však bude chybět… jak dokonale poznal, co přesně máš nejradši. Dojedl jsi kaši a vstal jsi.
„Tak jo, tohle bylo super, ale už bych opravdu měl jít.“
„Jít kam?“ zatvářil se nechápavě muž.
„No víš já mám ještě dneska odpo přednášku, chtěl bych ji stihnout. Je sice až v Plzni, ale jezdí tam často vlaky. Eh, kde to teď vlastně jsme?“
Muž se tvářil dokonale zmateně. „Jakou přednášku, o čem to mluvíš?“ řekl nakonec.
„No já studuju v Plzni, rád bych ti řekl víc ale poslyš opravdu bych měl vyrazit, řekneš mi prosím, kde teď jsme?“
„Ehm… doma?“
„Cože? Hele já to ale myslím vážně.“
„Já taky! Ale vůbec ti nerozumím, Michale!“
To, že použil tvé jméno tě zaskočilo. Muž se na tebe upřeně díval, jako by zoufale hledal odpovědi.
„Víš co? Jdu zavolat Blance, vsadím se, o co chceš, že po hovoru s ní s těmihle nesmysly přestaneš,“ řekl muž a vyrazil ke gauči.
Tobě přejel mráz po zádech.
„Blance? Jakože mé mamce? Vy se znáte?“ dostal jsi ze sebe, když ses vzpamatoval.
„Jo, hádej odkud,“ zamumlal muž, zatímco přicházel s něčím černým a placatým v ruce.
„A ona ví, že jsem tady? A o tobě? Totiž já… já jí ještě neřekl… prostě ještě neví, že jsem gay.“
Muž zvedl obočí. „Třeba už něco tuší…“
Chtěl ses ho zeptat, co tím myslí, ale zarazil tě přístroj v rukou cizince. Byla to malá dotyková obrazovka, kde bylo spoustu barevných okének a kde zrovna muž listoval mezi jmény než klikl na kontakt „máma dvě“.
Přístroj začal vyzvánět a tobě došlo, že to musí být nějaký neuvěřitelný nový telefon.
„Ty tady máš tolik věcí jako z budoucnosti,“ poznamenal jsi a uvědomil sis, že se stejnou fascinací, jako jsi koukal na přístroj, koukal muž na tebe. Akorát se mu v obličeji odrážel ještě stín starosti.
„Ano?“ ozvalo se z telefonu a tobě se ulevilo, že konečně slyšíš povědomý hlas.
„Nazdar, tvůj syn celé ráno mele nesmysly, ptá se mě, kde jsme a chce jet na přednášku do Plzně,.“ oznámil cizinec s nečekanou důvěrou tvé matce.
Oni se asi opravdu znají.
„Cože? Míšo?“ zeptala se zmateně máma.
„Ahoj mami, promiň za celý tenhle zmatek, já vím, že bych neměl meškat přednášky, ale já nevím, kde jsem ani kdo je tenhle muž, co na tebe mluvil.“
V místnosti se rozeznělo hrobové ticho.
„Co to povídáš? Není ti něco, nemáš horečku?“ ozval se nakonec mámin hlas.
„Ne, nic mi není, ale opravdu potřebuji už do tý Plzně, ty víš kde jsem teď mami?“
Další ticho.
„Halo, prosímvás, můžete mi někdo prosím odpovědět?!“ řekl jsi frustrovaně zvýšeným hlasem.
„Potichu! Vzbudíš Domču!“ pokáral tě tiše muž.
„A Domča je zase kdo?“
Muž se zatvářil, jakobys ho právě probodl nožem.
„Michale, koukni se na mě.“ ozval se třesoucím se hlasem.
Poslechl jsi ho a pohlédls do jeho potemnělé tváře.
„Jak se jmenuji?“
„Nevím! Vždyť tě vidím poprvé!“
„Míšo to nemyslíš vážně…“ řekla ustaraně máma z telefonu.
Byl jsi čím dál tím víc zmatený a frustrovaný. Proč se všichni chovají tak zvláštně?
„Michale,“ ozval se muž. „Řekni mi, kolik ti je a co je za rok.“
Tohle tě ještě víc vytočilo ale neuvěřitelně vážná tvář cizince tě donutila odpovědět upřímně.
„Je rok 2008 a v lednu mi bylo 21!“
Muž nic neřekl, ale v očích se mu zablýskly slzy.
„Panebože… ten potřebuje k doktorovi, třeba se nějak bouchl do hlavy,“ ozvalo se z telefonu.
Cizinec něco zmáčkl, dal si přístroj k uchu a dál jsi slyšel už jen jeho odpovědi.
„Ano… Domča je doma a ještě spí… to bys byla zlatá. Do 20 minut? Super, my už radši vyrazíme. Do neděle ano, to by to bylo super. Batoh má u postele,“ řekl a strčil si telefon do kapsy.
„Vstávej, musíme se obléknout.“
„Vysvětlíš mi konečně prosím, co se sakra děje?“
„Je rok 2026 a v lednu ti bylo 39. Jsme teď na Vinohradech v Praze v našem bytě, Domča je tvá dcera a já jsem tvůj manžel.“
Za celý svůj život jsi ještě nezažil takhle hrozný den.
Za celý svůj život jsi ještě nezažil takhle hrozný den.
Potom, co tě muž… vlastně tvůj muž, vzkřísil z mdlob vyvolaných šíleným zjištěním, tě táhl k doktorovi. Ten tě pak poslal k dalšímu a ten k dalšímu. Tam na tebe vytáhli udělátka jak z mimozemské lodi a pak tě posadili do zvláštního bílého tunelu… říkali tomu magnetická renesance nebo tak nějak. Všichni učení doktoři i doktorky se však shodli, že se neshodnou. Ani rentgen ani renesance nepřišly na to, proč jsi z ničeho nic zapomněl na osmnáct let svého života. Zaslechl jsi, jak tomu tvému muži, jehož jméno jsi stále nevěděl, říkají, že nejspíš pomůže jen čas a že „by se to časem mohlo nahodit zpět, ale že tu není žádná záruka.“
Největší šok přišel však až když ses omluvil na toaletu a při mytí rukou ses podíval do zrcadla. Zpátky na tebe koukal obličej, který ti byl podobný, ale skoro jsi ho nepoznával. Tvé vlasy byly nabarvené na blond v rozcuchaném účesu, který jsi nikdy předtím neviděl. Tvou tvář zdobilo spoustu nových vrásek, které vznikly ze spousty výbuchů smíchu, které sis ale nepamatoval. Oči byly unavené a čím déle ses do nich díval, tím víc slz se v nich začalo lesknout.
Zpátky na byt jsi dorazil až večer. Byl jsi unavený, ale i přesto jsi nedokázal udržet svou zvědavost a začal sis prohlížet zarámované fotky na zdech a na poličkách. Muž, který zrovna házel klíče na stolek u dveřích, si tě všiml. Chabě se pousmál a ukázal na velkou zarámovanou fotku na stolku u gauče, u které jsi zrovna stál.
Zpátky na byt jsi dorazil až večer. Byl jsi unavený, ale i přesto jsi nedokázal udržet svou zvědavost a začal sis prohlížet zarámované fotky na zdech a na poličkách. Muž, který zrovna házel klíče na stolek u dveřích, si tě všiml. Chabě se pousmál a ukázal na velkou zarámovanou fotku na stolku u gauče, u které jsi zrovna stál.
„Domči první školní den. Vybrali jsme si ten den oblečení tak, abychom se navzájem doplňovali. Některé další rodiče to pobouřilo, jiné pobavilo.“
Přejel jsi prsty po fotce holčičky, co se zubila bez předních zubů a za ramena ji drželi dva muži, jeden v modrém a druhý ve stejném fraku ale v šedivé, a oba s velkými úsměvy na tvářích.
„Jaká je?“ zeptal ses tiše.
„Domča? Úplně jako ty! Nepořádná, nechce jíst sýr ale taky velice kreativní a na všechny hrozně milá.“ odpověděl muž. Podíval ses na něj.
„Ty mně opravdu znáš… škoda, že já neznám tebe. Jak dlouho jsme vlastně spolu?“
Muž se smutně usmál.
„Sedmnáct let. Poslouchej, já vím, že to všechno tam někde hluboko uvnitř je. A udělám úplně všechno na světě, aby sis vzpomněl.“
Muž své slovo dodržel. Dlouhé hodiny jste spolu procházeli foto alba, staré konverzace na facebooku i dobové hitparády a k tomu všemu ti muž líčil neuvěřitelný příběh. Všechno, co se ti v posledních osmnácti letech stalo. Že jsi promoval a pokračoval na magistra, kterého jsi nakonec skoro nedokončil, kvůli tomu, žes potkal jeho a celý zaneprázdněný zamilovaností jsi podcenil státnice. Že jste se potkali přes internet a že od té doby, co jste se poprvé viděli naživo, jste už dělali všechno spolu. Že on dodělal vejšku díky, tobě, jinak by to prý „zabalil hned v prvním tejdnu“.
Muž své slovo dodržel. Dlouhé hodiny jste spolu procházeli foto alba, staré konverzace na facebooku i dobové hitparády a k tomu všemu ti muž líčil neuvěřitelný příběh. Všechno, co se ti v posledních osmnácti letech stalo. Že jsi promoval a pokračoval na magistra, kterého jsi nakonec skoro nedokončil, kvůli tomu, žes potkal jeho a celý zaneprázdněný zamilovaností jsi podcenil státnice. Že jste se potkali přes internet a že od té doby, co jste se poprvé viděli naživo, jste už dělali všechno spolu. Že on dodělal vejšku díky, tobě, jinak by to prý „zabalil hned v prvním tejdnu“.
Vyprávěl, jak jste si pořídili první byt jenom díky tomu, že byl přímo naproti věznici, a tudíž za nižší cenu. Jak sis našel vysněnou práci jako redaktor velkého časopisu a jak on dostudoval na právníka. Jak jste společně procestovali svět. Jak jste si konečně našetřili na byt, ve kterém doteď bydlíte. Jak jste si nakonec řekli své ano. A jak pak povolili registrovanému partnerství adoptovat, a tak do vašich životů přišla Domča.
A u toho všeho ti nadšeně ukazoval i schované poklady, jako účtenku z první večeře v prvním bytě, tvůj první otisknutý článek, vstupenky na koncerty, uschlé květiny ze společných večerů a Domčiny první botičky.
Běžela ti z toho všeho hlava kolem, čím víc věcí jsi však zjišťoval, tím šťastnější jsi byl. S každou novou informací sis uvědomoval, že žiješ neuvěřitelný a krásný život. Dozvěděl ses i o technologickém pokroku, že můžeš vlastně dělat všechno jen skrz mobilní telefon, že je teď všechno chytrý a že můžeš textovat přes samsung ledničku. Taky o společenském, že ve velké spoustě států už je manželství pro všechny a že jste více příjímání a vidět než kdy dřív.
Jediná věc, kterou jsi stále ale nevěděl, bylo mužovo jméno.
Mluvil o úplně všem kromě toho, jako kdyby se tomu vyhýbal. Vyprávěl ti o všech seriálech, které sis zamiloval, pustil ti písničky, které jsi dřív znal nazpaměť a nechal ti i nechal načuchnout ke všem parfémům, co doma našel. Dokonce i trval na tom, že musíš zažít společný večer s pizzou „jelikož to je ta nejdůležitější část vašeho vztahu.“
Všechno tohle tě bavilo a každou další minutou sis uvědomoval, proč sis ho vzal. Přesto sis však na nic nevzpomínal.
Uběhly tři dny. Tři dny plné vzpomínek, které ti dřív patřily a které sis z celého srdce přál mít. Viděl jsi snad každou fotku, vytisknutou či na obrazovce, měls každé oblíbené jídlo, vyzkoušel sis všechno své oblíbené oblečení, nic ti však tvou paměť nevrátilo.
Muž, který zezačátku nadšeně vyprávěl každý detail, pomalu ztrácel naději. Pokoušel se to schovat, ale všiml sis, jak tě někdy jen tak z povzdáli pozoruje.
Vypadal u toho, jako kdyby sledoval ducha.
„Zítra už přijede Domča od Blanky. Musí jít do školy a my do práce. Budeme jí to muset nějak vysvětlit,“ řekl nakonec večer muž, během toho, co spolu projížděli staré papíry a unaveně si dal hlavu do dlaní.
Bylo ti ho strašně líto. Smutně jsi prohrábl hromadu papíru a vytáhl jsi starý zmačkaný papír. Bylo na něm hodně nečitelného textu s nějakými malůvkami šipek.
„Co je tohle?“ zeptal ses.
„Panebože, kdes to našel? To jsem načmáral, když jsme se poprvé setkali naživo. Náš tajný pozdrav, na který jsme se vykašlali asi po roce. Ukaž, zkusíme ho,“ řekl muž a taky se zadíval na papír.
„Nejdřív tlesknout pravou… ne tou druhou pravou, pěst, pohodit hlavou, otočka…“ četl muž a ty jsi následoval jeho vedení. S každým dalším krokem ti však přišlo, že cítíš známé svědění v konečcích prstů. Že pohyby, které děláš, jsi už kdysi dělal někde ve snu. Že tohle odněkud znáš. Že ruce i nohy najednou ví kam. Že po tomhle zvednutí ruky přijde zvednutí pravé nohy…
“Lusknout, vyskoč- co to děláš?“ řekl šokovaně muž, když jsi ho předehnal v krocích. „Vyskočit, dupnout pravou, dupnout levou, tlesknout…“ říkal jsi mu najednou a nevěřícně a nadšeně následoval, kam tě vedly tvé končetiny.
„No jasně… svalová paměť!“ vykřikl muž a smál se na celé kolo.
Celý šťastný jsi pokračoval ve zbytečně složitém pozdravu, který jsi nechápal, že se ti vůbec kdy podařilo zapamatovat. Muž, smějící se od ucha k uchu, se s tebou snažil držet krok.
„Šup sem, krok vzad a objetí!“ dokončils nakonec a pevně muže objal.
Ten silný stisk opětoval a dlouhou chvíli jste tam jen stáli, šťastní a vděční. V blaženém klidu. Ale v tvé hlavě se slova linula dál… z nejhlubšího zákoutí mysli jakoby pomalu vyplouvala na světlo. Krok vzad a objetí, pozdrav století, ostatních záhuba, pozdrav Michala a…
„Panebože…“ zašeptal jsi.
„Jakube!“ muž – Jakub – se vythrl z objetí a nevěřícně se na tebe zahleděl.
„Jakube!“ vykřikl jsi štěstím a nadšeně ses vrhl mu vrhl kolem krku. „Michale!“ vydechl Jakub a objal tě zpátky pevněji, než kdy v uplynulých zapomenutých a zpátky nalezených sedmnácti letech.
Zadání:
Dopište příběh, který začíná větou: Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi a co je vlastně za den.
