-Pardon, hnedka vám to přeložím: ,,Děti, nastal čas vypadnout z hnízda. Dneska si poprvé zkusíte samy sehnat potravu. Mamča je na to už moc stará.”
A bylo rozhodnuto.
Musím se konečně osmělit a vyvenčit své ťapky mimo území naší teplé nory.
Vyplížila jsem se ze sklepa do staré zatuchlé koupelny a odtamtud už hop a skok z ventilačního okénka rovnou ven na jakýsi zelený povrch, o kterém jsem toho už mnoho slyšela od starších příbuzných, ale za boha si nemohla vzpomenout na jeho název. Byl měkký, studený a vlhký. Plný malinkých bzučících tvorů. Někteří z nich dokonce uměli létat. To pro mě byla obrovská novinka. Chvíli jsem je s úžasem pozorovala, ale jakmile prvotní nadchnutí opadlo, vzpomněla jsem si na svoji misi a vydala se hledat potravu.
Chvíli jsem jen tak hopsala nad stébla a mapovala okolí. Moc toho tam tedy nebylo. Pár stromků, kopa dřeva a louka. Vyskočila jsem tedy co nejvýše jak jsem dokázala a na obzoru spatřila žlutý domek. Ihned jsem se rozběhla jeho směrem a za okamžik už moje ušatá maličkost stála před obrovskými dřevěnými dveřmi. Těmi jsem samozřejmě dovnitř nešla. Nejsem přece sebevrah. Jako v našem skromném příbytku, tak i tady tipuji, že bude bydlet nějaký ten béžový vypelichaný obr a k těm se my, tedy krysy, zásadně nepřibližujeme.
Ve žluté omítce jsem vyčenichala menší tunel, velikostí jako dělaný pro mě. Hupsla jsem do něj a než jsem si stihla jakkoli prohlédnout vnitřek domu, přitancovala k mému čumáku lahodná vůně prvotřídního ementálu. ,,A jsme doma” zabrblala jsem si spiklenecky pod fousky. Závan sýra mě sám prováděl místnostmi, až konečně jsem jeho zdroji stála tváří v tvář. Jenže ementál se zrovna kousek po kousku ztrácel v tváři někoho jiného. Nějaké holky s plyšákem na klíně. Úplně si ho vychutnávala, lakotnice jedna. ,,Tak mi taky trochu nech, ne?” Rozkřikla jsem se na ni, aniž bych si uvědomovala ke komu to vlastně mluvím.
Obrovský holý obličej se na mě upřeně zadíval. Oči se jí rozšířily a ihned nemotorně vystřelila z židle rovnou za mnou. Ten pohled v očích jsem znala. Vždycky ho míval obtloustlý kocour Vavřinec když se pokoušel prackama dohrábnout do naší skrýše. Hned pryč! Vždyť ona nakonec místo toho sýru sní mě!
Celá rozklepaná jsem se tedy zahanbeně dohrabala domů. Bez úlovku a ještě k tomu s novým traumatem. Všechno jsem to samozřejmě hned mámě povyprávěla. No nadšená ze mě nebyla. Řekla jenom: ,,Písk písk pí” -tedy něco v tom smyslu, že věděla, že jsem na venkovní svět ještě moc dětinská. Achjo, to jsem to zas zpískala.
Další ráno, když už se mi moje včerejší ostuda zdála jako něco, co by se mně přece nikdy nemohlo stát, jsem se do žlutého domu vydala zase. Jen abych si potvrdila, že zas tak moc začátečnicky jsem na sebe přece neupozornila. Když jsem však proběhla myší dírou zpět do pokojíku hamižné holčičky, uviděla jsem něco naprosto otřesného. Past na hlodavce. Dokonce ne jen jednu -v místnosti jich muselo být minimálně osm. Všude byly nastrčené kousky sýra a okolo nich všemožné provázky, zvonečky a jiné udělátka. ,,Ta mrška se mě snaží ulovit” pomyslela jsem si. Najednou mi hlavou probleskl výjev, kde jsem já to, co si spokojeně vychutnává s plyšákem na klíně. Tak to teda ne! Já přece nejsem ničí žrádlo! Tady už mě a ani můj ocásek nikdo neuvidí!
Od toho dne uběhl asi rok. Obživu si obstarávám sama a jde mi to skvěle, ale teda z téhle příhody mi furt leze mráz po zádech. Proto jsem se tedy dnes rozhodla překonat trauma a podívat se, zda-li ve žlutém domě stále mají tak skvěle vonící ementál. Tentokrát se zastrašit tou nenažranou obludou tedy fakt nenechám. Vyběhla jsem ze sklepa do koupelny, z koupelny na trávu a pak rovnou přes pole do domu hrůzy. Dovnitř jsem sebevědomě vlezla tunelem ve zdi (který mi ale po tom roce připadal nějaký užší a skoro jsem skrz něj svoje macaté bříško neprotáhla) a stála zas a znova na místě činu.
Ta holka nebyla nikde k vidění, ale stopy po ní byly všude. Plyšový společník ležel sám na křesle a pastičky byly nashromážděny v jednom koutu. Skoro jako by je někdo ledabyle odklidil a pak úplně zapomněl se jich zbavit.
Vyplížila jsem se ze sklepa do staré zatuchlé koupelny a odtamtud už hop a skok z ventilačního okénka rovnou ven na jakýsi zelený povrch, o kterém jsem toho už mnoho slyšela od starších příbuzných, ale za boha si nemohla vzpomenout na jeho název. Byl měkký, studený a vlhký. Plný malinkých bzučících tvorů. Někteří z nich dokonce uměli létat. To pro mě byla obrovská novinka. Chvíli jsem je s úžasem pozorovala, ale jakmile prvotní nadchnutí opadlo, vzpomněla jsem si na svoji misi a vydala se hledat potravu.
Chvíli jsem jen tak hopsala nad stébla a mapovala okolí. Moc toho tam tedy nebylo. Pár stromků, kopa dřeva a louka. Vyskočila jsem tedy co nejvýše jak jsem dokázala a na obzoru spatřila žlutý domek. Ihned jsem se rozběhla jeho směrem a za okamžik už moje ušatá maličkost stála před obrovskými dřevěnými dveřmi. Těmi jsem samozřejmě dovnitř nešla. Nejsem přece sebevrah. Jako v našem skromném příbytku, tak i tady tipuji, že bude bydlet nějaký ten béžový vypelichaný obr a k těm se my, tedy krysy, zásadně nepřibližujeme.
Ve žluté omítce jsem vyčenichala menší tunel, velikostí jako dělaný pro mě. Hupsla jsem do něj a než jsem si stihla jakkoli prohlédnout vnitřek domu, přitancovala k mému čumáku lahodná vůně prvotřídního ementálu. ,,A jsme doma” zabrblala jsem si spiklenecky pod fousky. Závan sýra mě sám prováděl místnostmi, až konečně jsem jeho zdroji stála tváří v tvář. Jenže ementál se zrovna kousek po kousku ztrácel v tváři někoho jiného. Nějaké holky s plyšákem na klíně. Úplně si ho vychutnávala, lakotnice jedna. ,,Tak mi taky trochu nech, ne?” Rozkřikla jsem se na ni, aniž bych si uvědomovala ke komu to vlastně mluvím.
Obrovský holý obličej se na mě upřeně zadíval. Oči se jí rozšířily a ihned nemotorně vystřelila z židle rovnou za mnou. Ten pohled v očích jsem znala. Vždycky ho míval obtloustlý kocour Vavřinec když se pokoušel prackama dohrábnout do naší skrýše. Hned pryč! Vždyť ona nakonec místo toho sýru sní mě!
Celá rozklepaná jsem se tedy zahanbeně dohrabala domů. Bez úlovku a ještě k tomu s novým traumatem. Všechno jsem to samozřejmě hned mámě povyprávěla. No nadšená ze mě nebyla. Řekla jenom: ,,Písk písk pí” -tedy něco v tom smyslu, že věděla, že jsem na venkovní svět ještě moc dětinská. Achjo, to jsem to zas zpískala.
Další ráno, když už se mi moje včerejší ostuda zdála jako něco, co by se mně přece nikdy nemohlo stát, jsem se do žlutého domu vydala zase. Jen abych si potvrdila, že zas tak moc začátečnicky jsem na sebe přece neupozornila. Když jsem však proběhla myší dírou zpět do pokojíku hamižné holčičky, uviděla jsem něco naprosto otřesného. Past na hlodavce. Dokonce ne jen jednu -v místnosti jich muselo být minimálně osm. Všude byly nastrčené kousky sýra a okolo nich všemožné provázky, zvonečky a jiné udělátka. ,,Ta mrška se mě snaží ulovit” pomyslela jsem si. Najednou mi hlavou probleskl výjev, kde jsem já to, co si spokojeně vychutnává s plyšákem na klíně. Tak to teda ne! Já přece nejsem ničí žrádlo! Tady už mě a ani můj ocásek nikdo neuvidí!
Od toho dne uběhl asi rok. Obživu si obstarávám sama a jde mi to skvěle, ale teda z téhle příhody mi furt leze mráz po zádech. Proto jsem se tedy dnes rozhodla překonat trauma a podívat se, zda-li ve žlutém domě stále mají tak skvěle vonící ementál. Tentokrát se zastrašit tou nenažranou obludou tedy fakt nenechám. Vyběhla jsem ze sklepa do koupelny, z koupelny na trávu a pak rovnou přes pole do domu hrůzy. Dovnitř jsem sebevědomě vlezla tunelem ve zdi (který mi ale po tom roce připadal nějaký užší a skoro jsem skrz něj svoje macaté bříško neprotáhla) a stála zas a znova na místě činu.
Ta holka nebyla nikde k vidění, ale stopy po ní byly všude. Plyšový společník ležel sám na křesle a pastičky byly nashromážděny v jednom koutu. Skoro jako by je někdo ledabyle odklidil a pak úplně zapomněl se jich zbavit.
Dovolila jsem si tedy bližší inspekci tohoto prostoru. Pokoj měl jedno velké okno, kterým se dovnitř vkrádalo krásné světlo večerního slunce. Paprsky fungovaly jako jakési reflektory a každý z nich směřoval do jiného zákoutí. Jeden svítil na plyšáka, druhý na oblečení pohozené na židli a jiný zase na hromadu obrázků, pomačkaných pod stolem. Tak počkat!
Zdá se mi to, nebo na tom papíře vidím sama sebe? Přiskočila jsem k nim blíž a tlapkama rozhrabávala papíry, zobrazující pohled béžového tvora na naše setkání. Na jednom obrázku mě objímala, na jiném jsme si spolu hrály a klouzaly se na klouzačce, bydlela jsem v jejím pokojíku a spolu s ní jedla sýr.
Na všech těch kresbách jsme byly kamarádky. Šílené! Tak proto mě tak naháněla. Prostě a jednoduše se chtěla kamarádit.
Najednou mě zalil ještě větší stud, než když mi před tím rokem máma vynadala. Asi jsem prostě měla moc naučených předsudků.
