Na putování vyšel se zásobami na týden, ty však zkonzumoval za necelé dva dny. Zapomněl při plánování jídla zvážit svůj obvyklý apetit. Žádné obchody po cestě nepotkal. Na mapách jich sice bylo mnoho, ale když dorazil do těchto končin zjistil, že telefon mu v mnohém lhal. Nečekaly ho zde krásné výhledy, malebné vesničky a už vůbec ne toulavá zvířata na každém rohu. Místo toho tu nebylo vlastně nic. Jen nehostinná krajina s hroudami špíny a prachu. Čas od času nějaká ta zdechlina. Nedokázal si v hlavě přebrat, co tak strašného se tu mohlo stát. I přesto ho ale místo okouzlilo svojí nepochopitelně klidnou energií a tak se rozhodl i tak v putování pokračovat. Toto rozhodnutí teď tisíckrát proklínal.
Ploužil se stezkou neznámou jako se zhrzený voják vrací domů po válce, ve které ztratil všechny své přátele. Už jen zvednout nohu se mu zdálo být náročnou prací a v břiše jako by mu běsnila hladová krysa.
Jedno ráno se probudil ze suchého spánku. Promnul si slepené oči a periferním viděním zaznamenal cosi bílého. Byl to zajíc. Kožich měl vypelichaný a oči jako by se mu do lebky propadaly. I přesto se našemu poutníkovi začaly sbíhat sliny. Nůž na vykuchání měl. Zápalky a kusy klacků ještě nějaké také. Jako hladová šelma se rozeběhl za kořistí. Naděje na jídlo ho vzpružila. Už se chystal zajíce bodnout do krku, ale něco v nitru ho zastavilo. Samota. Po tolika dnech by se mu nějaký ten společník hodil.
Jedno ráno se probudil ze suchého spánku. Promnul si slepené oči a periferním viděním zaznamenal cosi bílého. Byl to zajíc. Kožich měl vypelichaný a oči jako by se mu do lebky propadaly. I přesto se našemu poutníkovi začaly sbíhat sliny. Nůž na vykuchání měl. Zápalky a kusy klacků ještě nějaké také. Jako hladová šelma se rozeběhl za kořistí. Naděje na jídlo ho vzpružila. Už se chystal zajíce bodnout do krku, ale něco v nitru ho zastavilo. Samota. Po tolika dnech by se mu nějaký ten společník hodil.
,,No dobře. Nekoukej se tak na mě. Vždyť ty bys mě taky nejradši sněd, jen kdybys moh.”
Vzal zajíce do náruče a spolu s ním se vydal dál na cestu. Hlava se mu točila. Nemohl se rozhodnout - společnost či dočasné utěšení hladu? Dilema ho provázelo celý den až do smrákání.
V té době si také všiml, že se k nim žene ponuré mračno. Obloha byla stále temnější a po chvilce už i poprchávalo. Z poprchávání se stal slívák a brzy začala bouřka. Hromy a blesky zaplnily celé nebe a šlehaly všude okolo nich. C
estovatel se zajícem v náručí doběhl na první místo, které se mu zdálo být jakž takž bezpečné. Schoulil se do klubíčka pod vyklenutý kámen přesně velký tak, že se pod něj vešel on i zajíc. Jen na nohy mu trochu pršelo. Byli tedy teď v bezpečí.
Pán pevně svírající zajíce vypadal jako malé dítě mazlící se k plyšovému zvířeti. Ruce měl okolo něj tak těsně omotané, že se zdálo, jako by se ho snažil samou láskou udávit. Cítil jeho neklidný dech a to, jak se celé tělo jeho malého bílého kumpána třese. Byl vyděšen. V jednu chvíli už to nedokázal snést. Bouřka byla už úplně u nich a zajíc se polekal. Zahryzl se pánovi do ruky a vyklouzl ven do deště jako pomatený. Neběžel však moc dlouho. Téměř instantně se k němu z nebe natáhla světelná ruka a vzala ho s sebou zpátky nahoru. Ozvěna hromu se dostavila až potom.
Pán pevně svírající zajíce vypadal jako malé dítě mazlící se k plyšovému zvířeti. Ruce měl okolo něj tak těsně omotané, že se zdálo, jako by se ho snažil samou láskou udávit. Cítil jeho neklidný dech a to, jak se celé tělo jeho malého bílého kumpána třese. Byl vyděšen. V jednu chvíli už to nedokázal snést. Bouřka byla už úplně u nich a zajíc se polekal. Zahryzl se pánovi do ruky a vyklouzl ven do deště jako pomatený. Neběžel však moc dlouho. Téměř instantně se k němu z nebe natáhla světelná ruka a vzala ho s sebou zpátky nahoru. Ozvěna hromu se dostavila až potom.
Zajícovo tělo leželo bezvládně na zemi.
Dalšího rána se probudil stále v křečovité póze pod kamenem. Moc dobře se nevyspal. Skoro celou noc oplakával smrt jeho jediného přítele. Teď už byl naprosto sám. Rozhodl se ho tedy alespoň nějak uctivě pohřbít. Do prašivé země holýma rukama vyhrabal díru, ale když šel pro zajícovo tělo, vzbudilo se v něm cosi zvířecího.
Dalšího rána se probudil stále v křečovité póze pod kamenem. Moc dobře se nevyspal. Skoro celou noc oplakával smrt jeho jediného přítele. Teď už byl naprosto sám. Rozhodl se ho tedy alespoň nějak uctivě pohřbít. Do prašivé země holýma rukama vyhrabal díru, ale když šel pro zajícovo tělo, vzbudilo se v něm cosi zvířecího.
Pud přežití.
Klekl před mrtvolu a začal nepříčetně lovit v batohu. Po nalezení nože v jedné z menších kapes ho bez rozmýšlení vrazil zajícovi do kožichu a stáhl ho z kůže. Truchlení bylo to tam.
Zajíce opekl nad ohněm a na místě celého spořádal. Už nebyl smutný. Teplé maso po dnech hladovění bylo jako boží dar a v jeho těle zažehlo cosi krásného, milého a něžného. Naději.
