 |
| Foto: Pinterest |
„Babičko, pověz nám ještě pohádku,“ zaprosila Blanička.
„Nějakou jinou, vesmírnou,“ máchl Marty křídlem a shodil ze stolku vázu se zlatým jmelím. Provinile se na babičku podíval.
Ta naoko přísně řekla: „Skliďte to tady, já zatím uvařím čokoládu a pak vám povím tu vesmírnou pohádku.“ Usmála se a mrkla na Martyho, aby věděl, že se na něj nezlobí.
Pokojem za chvíli zavoněla čokoláda, děti uzobávaly cukroví, co zbylo od Vánoc, a babička začala vyprávět pohádku: „Vesmír je ohromný a nekonečný.“
Marty jí skočil do řeči: „Co to znamená nekonečný? Jak si to mám představit?“ Usilovným přemýšlením se mu svraštilo čelo a dokonce si začal okusovat drápek na pravé pacce.
„To je jasné,“ poučovala ho Blanička, „prostě nikde nezačíná, ani nekončí.“
„To je blbost,“ prásknul ocáskem. „Všechno má svůj začátek a konec, že jo babi? Jinak by přece Niamh neumřela,“ podíval se na babičku naléhavě a vypustil smutný obláček modrého dýmu. Stefanie ho dobře znala a věděla, že se mu to děje vždy, když potlačuje slzy. Tenhle malý dračí pořízek byl mnohem citlivější, než dával najevo. Pohladila ho po tváři a řekla: „Víš Marty, Vesmír je magické místo. Nikdo ho nikdy nemůže prozkoumat celý. Proto se říká, že je nekonečný, protože o něm nikdy nemůžeme vědět všechno. Chtěl jsi přece vesmírnou pohádku, tak vám jednu povím.“
„Tak tedy, v tom nekonečném prostoru najdete planety, slunce, hvězdy, mlhoviny a také oblaka podobná těm, které můžete vidět na nebi. V nich se rodí komety. O jedné takové vám budu vyprávět.“
Zrodí se tak, že jedno místo vesmírného oblaku zhoustne a vznikne malé jadérko, zárodek srdce budoucí komety. Když dostatečně vyroste a zesílí, vydá se na cestu směrem ke Slunci. Některé komety během ní najdou své místo ve Vesmíru, kam patří, říká se mu oběžná dráha, a spořádaně pak obíhají kolem svého Slunce. Vždy, když se mu přiblíží dostatečně blízko, můžeme je vidět i my tady na Zemi. Některým kometám to ale nestačí. Proletí kolem Slunce, vydají se do hlubin Vesmíru a nikdy se už nevrátí. Nikdo neví proč. Proč některým stačí prožít svůj život v bezpečí oběžné dráhy a jiné se vydávají za dobrodružstvím do míst, o kterých nic nevědí. Nikdo neví, jaká síla je tam žene. Je to stejné jako s draky a lidmi. Někdo prožije celý svůj život spokojeně na jednom místě a někoho vnitřní oheň žene z místa na místo.
„Jako dědečka Liama, viď babičko,“ přerušila ji Blanička.
Stefanie se odmlčela, vstala z křesla a dlouze se zadívala na oblohu, aby děti neviděly, že ji přepadl smutek. Na Liama nikdy nezapomněla, byl její životní láska a ještě dnes si dokázala vybavit jeho hlas i energii. Ani druhý muž Farsheed ho nemohl v jejím srdci nahradit. Byli tak rozdílní, že se tam vešli oba.
„Ano, Blaničko,“ znovu se posadila. „Dědeček Liam měl neklidnou duši, potřeboval neustále zkoušet nové věci a hledat nové cesty. Na jedné z nich zmizel jako kometa, která se ztratí v hlubinách Vesmíru.“
„Třeba je jenom ještě pořád ztracený, babi, a jednou se vrátí,“ snažil se jí utěšit Marty.
„Nevrátí Marty,“ pohladila chlapce po tváři, „už tady není. Odešel na stejné místo jako Niamh.“
Blaničce to nedalo: „Jak to víš? Nikdo přece neví, co se s ním stalo.“ Marty do ní drcnul a holčička se kousla do rtu, její zvědavost a přemýšlivost byly někdy silnější než empatie. Babička obě dráčata objala: „Nikdo sice neví, co se Liamovi stalo, ale já to vím. Cítím to. Vždycky jsme spolu byli spojeni a v jednu chvíli to spojení zmizelo. Dlouho jsem si to nechtěla připustit, chtěla jsem věřit tomu, že se vrátí, že je jen ztracený. Ale není. Je prostě pryč. Jediné místo, kde stále žije, je v mém srdci. Odešel stejně jako Niamh, stejně jako jednou odejdu já i vy, až přijde ten správný čas. Život prostě není nekonečný.“
„A co ta kometa, babi, ještě jsi nám o ní nic neřekla,“ připomněl Marty.
„Máš pravdu, Marty,“ usmála se Stefanie, „tahle pohádka je taková na přeskáčku, viď?“
Tak tedy, stalo se, že ve vesmírném oblaku se místo jednoho jadérka zrodila dvě na stejném místě. Rostla a sílila společně a vytvořila jednu kometu. Stává se to zřídka, komety jsou rozmarné individualistky, které se s nikým nekamarádí. Každý jim jde raději z cesty. Nechtějte ani vědět, co by se stalo, kdyby se naše Země s nějakou potkala. Komety si létají Vesmírem a cestou načechrávají svůj vlasatý chvost, na který jsou patřičně pyšné, protože díky němu kometa na nebi září. Těm nejzářivějším se říká Vlasatice. Každá touží po tom být tou nejkrásnější Vlasaticí ze všech, každá chce zářit co nejvíce. Říká se, že komety jsou jako kočky. Obě mají ocas a obě dělají jen to, co právě chtějí.
Tahle byla jiná. Byla jako dvě duše v jednom těle. Aby ne, když měla dvě srdce, která tloukla v doplňujícím se rytmu. Byla svérázná a rozpustilá. Upovídaná a hravá. Nebyla sebestředná, jak komety bývají. Její nádherný ohon nebyl zdrojem její pýchy, neurčoval to, čím byla. Zářivé vesmírné vlasy, kterými ho splétala, pro ni byly nástrojem potěšení. Bavil ji ten proces tvoření, potřebovala poznávat, proměňovat se a hledat. Putovala Vesmírem směrem ke Slunci a stále se nedokázala rozhodnout, zda se vydat na oběžnou dráhu nebo opustit jistoty vesmírných zákonů galaxie, kde se zrodila, a vydat se do neznáma vstříc dobrodružství. Na rozhodnutí jí zbývalo už málo času, v určité vzdálenosti od Slunce cesta za hranice galaxie nebyla možná a každá kometa se stala oběžnicí. Jedna její část chtěla zůstat a ta druhá chtěla jít. To spolu rozmlouvala dvě její srdce, která ji činila tak výjimečnou. Letěla Vesmírem a vypadala jako překrásný anděl. Trochu připomínala kometu, která se kdysi o Vánocích zjevila nad městem Betlémem. To je ale jiný příběh.
Tak tedy, tahle Vlasatice svištěla Vesmírem a čas na její rozhodnutí se krátil. Ta dvě srdce, která měla, chtěla být spolu, ale zároveň každé táhl jeho vlastní osud. Nakonec se rozhodla, že se od sebe oddělí, a slíbila si, že se znovu sejdou. Ta, která zvolila oběžnou dráhu, byla přesvědčena, že najde způsob, jak se na ní udržet, dokud se její druhá polovina nevrátí zpátky. Ta, která se rozhodla vydat na další cestu Vesmírem, věřila tomu, že dokáže to, co se ještě žádné předtím nepovedlo. Najít cestu zpátky ke svému spřízněnému srdci. V jednu chvíli tak ti, kteří zrovna pozorovali nebe, mohli spatřit nevídaný úkaz, kdy se z jedné nádherné vlasatice zrodily dvě a každá z nich se vydala vlastní cestou.
„Potkaly se znovu?“ zeptal se Marty.
„Nevím,“ pokrčila rameny babička, „o tom ten příběh už nic neříká. Život komety přesahuje mnoho dračích i lidských životů, je jen na nás, co si představíme. Jisté je, že ta dvě srdce jedné komety byla přesvědčena, že se k sobě vrátí, že se spolu opět shledají.“
„Babičko, ty tvoje pohádky mívají takový zvláštní konec,“ řekla zamyšleně Blanička a podívala se babičce do očí. „Kde ta dvě srdce vzala jistotu, že to tak doopravdy bude, že se zase sejdou?“
„Přesně,“ práskl Marty útočně ocáskem. „Jak ty dvě srdce věděly, že takhle je to správně, co?“ tvářil se sebevědomě, ale špička ocásku se mu chvěla potlačovaným napětím.
Babička Stefanie neodpověděla hned. Jak jim má vysvětlit to, co nechápe ani spousta dospělých. To, čemu je tak obtížné porozumět a k čemu každý z nás celý život hledá svoji cestu.
Laskavě se na obě děti usmála a řekla: „Byla to dvě srdce v jednom těle komety. Souzněla spolu a zároveň každé mělo své vlastní pocity. Ta srdce cítila, že se potřebují oddělit, že každé potřebuje najít sebe sama, aby se jednou mohla znovu spojit. Byla si jistá, že síla jejich láskyplného spojení je k sobě zase jednou přitáhne. Je to stejné jako v našich životech. Jedinou jistotou, kterou máme, je náš prožitek. Ne to, co vymyslíme, ale to, co cítíme, vnímáme a uděláme. Naše myšlenky mohou být někdy matoucí, ale vlastní prožitek naší existence a světa kolem nás je jedinečný, neopakovatelný a je jen náš. Nikdo jiný takový nemá. Právě proto je pravdivý, tvoří náš vnitřní svět a určuje způsob, jak se chováme v tom vnějším. Může nás s ostatními spojit nebo rozdělit. Všechny bytosti a entity tady na Zemi i všude jinde ve Vesmíru chtějí to stejné, každá touží po spojení. Všichni mají někde hluboko v srdci ukrytý malý kousek vzpomínky na dobu, kdy jejich duše byla součástí všeho, kdy nebylo žádné oddělení, jen celistvost a úplnost. Každý z nás chce znovu prožít pocit absolutního bezpečného propojení a naplnění smyslu existence. Čím méně jsme skutečně spojeni sami se sebou, čím méně si dovolujeme být sami sebou, tím více to spojení hledáme venku. Tím více se obracíme k jiným bytostem a doufáme, že oni naši touhu naplní. Často se ale děje pravý opak. Narážíme pak na zdi neporozumění a nepřijetí a necítíme se ve světě bezpečně. Ve snaze být přijímaný přestáváme důvěřovat vlastním prožitkům, odpojujeme se od sebe a svého srdce. Někteří z nás potlačí sebe sama, zmenší se, aby byli přijatelní pro vnější svět. Jiní sebe sama potlačí tak, že se naopak nafouknou, aby svět mohli ovládnout. Ve skutečnosti jen všichni touží po tom, aby mohli být sami sebou a byli přijímaní, milovaní a v bezpečí. Je zvláštní, že tahle silná touha nás někdy vede k tomu, že si ubližujeme místo toho, abychom si pomáhali. Cesty k jejímu naplnění jsou klikaté a někdy vedou i přes utrpení a bolest, než pochopíme, že jedinou cestou je láskyplné spojení. Tak moc silná je stopa vzpomínky na naši prvotní existenci.“
Blanička vzdychla: Babičko, to je moc složité, asi tomu úplně nerozumím.“
„Jo,“ odfrknul Marty obláček červeného dýmu. „Jaká vzpomínka, když já o žádných stopách nic nevím, ale moc dobře si pamatuju, kdo mě štve.“
Babička obě děti přivinula k sobě a pohladila je: „Stačí, když budete vědět, že každý je jedinečný a prožívá svět svým vlastním způsobem. Můžeme být naštvaní nebo zklamaní, že ostatní nevidí věci tak jako my. Můžeme druhé obviňovat nebo je činit zodpovědnými za to, co se nám děje. Také ale svůj život můžeme prožívat jako jedno velké dobrodružství. Jako kometa, která se vydala na cestu Vesmírem. Můžeme se nechat překvapovat tím, jak moc různí jsme, a těšit se z toho, když najdeme něco společného. Dobrodružná cesta není pohodlná, nikdy nevíte, co se na ní může stát, a často se dějí věci, které byste si raději odpustili. Je to ale šance doopravdy poznat sami sebe a pochopit, že jedině skrze spojení se sebou vede cesta k druhým. Zkrátka teprve když se staneme sami sebou, dokážeme se propojovat s těmi, se kterými je nám vzájemně dobře. Pak prožíváme bezpečné spojení uvnitř i venku a naše rozdílnost už nás neodděluje a neohrožuje.“
„Hm, pořád to úplně nechápu, ale vím, že s Blaničkou to je dobrodružství. Pořád mě něčím překvapuje a třeba vůbec nerozumím tomu, proč nosí mašličky na ocásku nebo proč furt přemýšlí. Já když něco chci, tak to prostě udělám. Ale stejně jí mám rád,“ otočil se Marty k Blaničce. Ta se pod jeho pohledem trochu začervenala, nic neřekla, jen ocásek se jí rozpačitě zatřásl, až se mašlička na jeho konci rozvázala.
Nastal čas rozloučení, poslední polibky, objetí, cukroví na cestu a najednou byli všichni pryč. Stefanie osaměla. Procházela všemi místy, které byly od Slunovratu až Nového roku plné vzruchu a teď byly nezvykle tiché. Byla tma, mráz křupal pod nohama a na nebi plném hvězd se najednou objevila jedna zářivější než všechny ostatní. Kometa. Stefanie měla pocit, že svým vlasatým chvostem mává právě jí, a zašeptala: „Dobrou noc, Liame, šťastnou cestu.“ Odněkud zdálky uslyšela jeho hlas: „Dobrou noc, maličká Stef.“ Tak jí říkal jen on.
Pokojem za chvíli zavoněla čokoláda, děti uzobávaly cukroví, co zbylo od Vánoc, a babička začala vyprávět pohádku: „Vesmír je ohromný a nekonečný.“
Marty jí skočil do řeči: „Co to znamená nekonečný? Jak si to mám představit?“ Usilovným přemýšlením se mu svraštilo čelo a dokonce si začal okusovat drápek na pravé pacce.
„To je jasné,“ poučovala ho Blanička, „prostě nikde nezačíná, ani nekončí.“
„To je blbost,“ prásknul ocáskem. „Všechno má svůj začátek a konec, že jo babi? Jinak by přece Niamh neumřela,“ podíval se na babičku naléhavě a vypustil smutný obláček modrého dýmu. Stefanie ho dobře znala a věděla, že se mu to děje vždy, když potlačuje slzy. Tenhle malý dračí pořízek byl mnohem citlivější, než dával najevo. Pohladila ho po tváři a řekla: „Víš Marty, Vesmír je magické místo. Nikdo ho nikdy nemůže prozkoumat celý. Proto se říká, že je nekonečný, protože o něm nikdy nemůžeme vědět všechno. Chtěl jsi přece vesmírnou pohádku, tak vám jednu povím.“
„Tak tedy, v tom nekonečném prostoru najdete planety, slunce, hvězdy, mlhoviny a také oblaka podobná těm, které můžete vidět na nebi. V nich se rodí komety. O jedné takové vám budu vyprávět.“
Zrodí se tak, že jedno místo vesmírného oblaku zhoustne a vznikne malé jadérko, zárodek srdce budoucí komety. Když dostatečně vyroste a zesílí, vydá se na cestu směrem ke Slunci. Některé komety během ní najdou své místo ve Vesmíru, kam patří, říká se mu oběžná dráha, a spořádaně pak obíhají kolem svého Slunce. Vždy, když se mu přiblíží dostatečně blízko, můžeme je vidět i my tady na Zemi. Některým kometám to ale nestačí. Proletí kolem Slunce, vydají se do hlubin Vesmíru a nikdy se už nevrátí. Nikdo neví proč. Proč některým stačí prožít svůj život v bezpečí oběžné dráhy a jiné se vydávají za dobrodružstvím do míst, o kterých nic nevědí. Nikdo neví, jaká síla je tam žene. Je to stejné jako s draky a lidmi. Někdo prožije celý svůj život spokojeně na jednom místě a někoho vnitřní oheň žene z místa na místo.
„Jako dědečka Liama, viď babičko,“ přerušila ji Blanička.
Stefanie se odmlčela, vstala z křesla a dlouze se zadívala na oblohu, aby děti neviděly, že ji přepadl smutek. Na Liama nikdy nezapomněla, byl její životní láska a ještě dnes si dokázala vybavit jeho hlas i energii. Ani druhý muž Farsheed ho nemohl v jejím srdci nahradit. Byli tak rozdílní, že se tam vešli oba.
„Ano, Blaničko,“ znovu se posadila. „Dědeček Liam měl neklidnou duši, potřeboval neustále zkoušet nové věci a hledat nové cesty. Na jedné z nich zmizel jako kometa, která se ztratí v hlubinách Vesmíru.“
„Třeba je jenom ještě pořád ztracený, babi, a jednou se vrátí,“ snažil se jí utěšit Marty.
„Nevrátí Marty,“ pohladila chlapce po tváři, „už tady není. Odešel na stejné místo jako Niamh.“
Blaničce to nedalo: „Jak to víš? Nikdo přece neví, co se s ním stalo.“ Marty do ní drcnul a holčička se kousla do rtu, její zvědavost a přemýšlivost byly někdy silnější než empatie. Babička obě dráčata objala: „Nikdo sice neví, co se Liamovi stalo, ale já to vím. Cítím to. Vždycky jsme spolu byli spojeni a v jednu chvíli to spojení zmizelo. Dlouho jsem si to nechtěla připustit, chtěla jsem věřit tomu, že se vrátí, že je jen ztracený. Ale není. Je prostě pryč. Jediné místo, kde stále žije, je v mém srdci. Odešel stejně jako Niamh, stejně jako jednou odejdu já i vy, až přijde ten správný čas. Život prostě není nekonečný.“
„A co ta kometa, babi, ještě jsi nám o ní nic neřekla,“ připomněl Marty.
„Máš pravdu, Marty,“ usmála se Stefanie, „tahle pohádka je taková na přeskáčku, viď?“
Tak tedy, stalo se, že ve vesmírném oblaku se místo jednoho jadérka zrodila dvě na stejném místě. Rostla a sílila společně a vytvořila jednu kometu. Stává se to zřídka, komety jsou rozmarné individualistky, které se s nikým nekamarádí. Každý jim jde raději z cesty. Nechtějte ani vědět, co by se stalo, kdyby se naše Země s nějakou potkala. Komety si létají Vesmírem a cestou načechrávají svůj vlasatý chvost, na který jsou patřičně pyšné, protože díky němu kometa na nebi září. Těm nejzářivějším se říká Vlasatice. Každá touží po tom být tou nejkrásnější Vlasaticí ze všech, každá chce zářit co nejvíce. Říká se, že komety jsou jako kočky. Obě mají ocas a obě dělají jen to, co právě chtějí.
Tahle byla jiná. Byla jako dvě duše v jednom těle. Aby ne, když měla dvě srdce, která tloukla v doplňujícím se rytmu. Byla svérázná a rozpustilá. Upovídaná a hravá. Nebyla sebestředná, jak komety bývají. Její nádherný ohon nebyl zdrojem její pýchy, neurčoval to, čím byla. Zářivé vesmírné vlasy, kterými ho splétala, pro ni byly nástrojem potěšení. Bavil ji ten proces tvoření, potřebovala poznávat, proměňovat se a hledat. Putovala Vesmírem směrem ke Slunci a stále se nedokázala rozhodnout, zda se vydat na oběžnou dráhu nebo opustit jistoty vesmírných zákonů galaxie, kde se zrodila, a vydat se do neznáma vstříc dobrodružství. Na rozhodnutí jí zbývalo už málo času, v určité vzdálenosti od Slunce cesta za hranice galaxie nebyla možná a každá kometa se stala oběžnicí. Jedna její část chtěla zůstat a ta druhá chtěla jít. To spolu rozmlouvala dvě její srdce, která ji činila tak výjimečnou. Letěla Vesmírem a vypadala jako překrásný anděl. Trochu připomínala kometu, která se kdysi o Vánocích zjevila nad městem Betlémem. To je ale jiný příběh.
Tak tedy, tahle Vlasatice svištěla Vesmírem a čas na její rozhodnutí se krátil. Ta dvě srdce, která měla, chtěla být spolu, ale zároveň každé táhl jeho vlastní osud. Nakonec se rozhodla, že se od sebe oddělí, a slíbila si, že se znovu sejdou. Ta, která zvolila oběžnou dráhu, byla přesvědčena, že najde způsob, jak se na ní udržet, dokud se její druhá polovina nevrátí zpátky. Ta, která se rozhodla vydat na další cestu Vesmírem, věřila tomu, že dokáže to, co se ještě žádné předtím nepovedlo. Najít cestu zpátky ke svému spřízněnému srdci. V jednu chvíli tak ti, kteří zrovna pozorovali nebe, mohli spatřit nevídaný úkaz, kdy se z jedné nádherné vlasatice zrodily dvě a každá z nich se vydala vlastní cestou.
„Potkaly se znovu?“ zeptal se Marty.
„Nevím,“ pokrčila rameny babička, „o tom ten příběh už nic neříká. Život komety přesahuje mnoho dračích i lidských životů, je jen na nás, co si představíme. Jisté je, že ta dvě srdce jedné komety byla přesvědčena, že se k sobě vrátí, že se spolu opět shledají.“
„Babičko, ty tvoje pohádky mívají takový zvláštní konec,“ řekla zamyšleně Blanička a podívala se babičce do očí. „Kde ta dvě srdce vzala jistotu, že to tak doopravdy bude, že se zase sejdou?“
„Přesně,“ práskl Marty útočně ocáskem. „Jak ty dvě srdce věděly, že takhle je to správně, co?“ tvářil se sebevědomě, ale špička ocásku se mu chvěla potlačovaným napětím.
Babička Stefanie neodpověděla hned. Jak jim má vysvětlit to, co nechápe ani spousta dospělých. To, čemu je tak obtížné porozumět a k čemu každý z nás celý život hledá svoji cestu.
Laskavě se na obě děti usmála a řekla: „Byla to dvě srdce v jednom těle komety. Souzněla spolu a zároveň každé mělo své vlastní pocity. Ta srdce cítila, že se potřebují oddělit, že každé potřebuje najít sebe sama, aby se jednou mohla znovu spojit. Byla si jistá, že síla jejich láskyplného spojení je k sobě zase jednou přitáhne. Je to stejné jako v našich životech. Jedinou jistotou, kterou máme, je náš prožitek. Ne to, co vymyslíme, ale to, co cítíme, vnímáme a uděláme. Naše myšlenky mohou být někdy matoucí, ale vlastní prožitek naší existence a světa kolem nás je jedinečný, neopakovatelný a je jen náš. Nikdo jiný takový nemá. Právě proto je pravdivý, tvoří náš vnitřní svět a určuje způsob, jak se chováme v tom vnějším. Může nás s ostatními spojit nebo rozdělit. Všechny bytosti a entity tady na Zemi i všude jinde ve Vesmíru chtějí to stejné, každá touží po spojení. Všichni mají někde hluboko v srdci ukrytý malý kousek vzpomínky na dobu, kdy jejich duše byla součástí všeho, kdy nebylo žádné oddělení, jen celistvost a úplnost. Každý z nás chce znovu prožít pocit absolutního bezpečného propojení a naplnění smyslu existence. Čím méně jsme skutečně spojeni sami se sebou, čím méně si dovolujeme být sami sebou, tím více to spojení hledáme venku. Tím více se obracíme k jiným bytostem a doufáme, že oni naši touhu naplní. Často se ale děje pravý opak. Narážíme pak na zdi neporozumění a nepřijetí a necítíme se ve světě bezpečně. Ve snaze být přijímaný přestáváme důvěřovat vlastním prožitkům, odpojujeme se od sebe a svého srdce. Někteří z nás potlačí sebe sama, zmenší se, aby byli přijatelní pro vnější svět. Jiní sebe sama potlačí tak, že se naopak nafouknou, aby svět mohli ovládnout. Ve skutečnosti jen všichni touží po tom, aby mohli být sami sebou a byli přijímaní, milovaní a v bezpečí. Je zvláštní, že tahle silná touha nás někdy vede k tomu, že si ubližujeme místo toho, abychom si pomáhali. Cesty k jejímu naplnění jsou klikaté a někdy vedou i přes utrpení a bolest, než pochopíme, že jedinou cestou je láskyplné spojení. Tak moc silná je stopa vzpomínky na naši prvotní existenci.“
Blanička vzdychla: Babičko, to je moc složité, asi tomu úplně nerozumím.“
„Jo,“ odfrknul Marty obláček červeného dýmu. „Jaká vzpomínka, když já o žádných stopách nic nevím, ale moc dobře si pamatuju, kdo mě štve.“
Babička obě děti přivinula k sobě a pohladila je: „Stačí, když budete vědět, že každý je jedinečný a prožívá svět svým vlastním způsobem. Můžeme být naštvaní nebo zklamaní, že ostatní nevidí věci tak jako my. Můžeme druhé obviňovat nebo je činit zodpovědnými za to, co se nám děje. Také ale svůj život můžeme prožívat jako jedno velké dobrodružství. Jako kometa, která se vydala na cestu Vesmírem. Můžeme se nechat překvapovat tím, jak moc různí jsme, a těšit se z toho, když najdeme něco společného. Dobrodružná cesta není pohodlná, nikdy nevíte, co se na ní může stát, a často se dějí věci, které byste si raději odpustili. Je to ale šance doopravdy poznat sami sebe a pochopit, že jedině skrze spojení se sebou vede cesta k druhým. Zkrátka teprve když se staneme sami sebou, dokážeme se propojovat s těmi, se kterými je nám vzájemně dobře. Pak prožíváme bezpečné spojení uvnitř i venku a naše rozdílnost už nás neodděluje a neohrožuje.“
„Hm, pořád to úplně nechápu, ale vím, že s Blaničkou to je dobrodružství. Pořád mě něčím překvapuje a třeba vůbec nerozumím tomu, proč nosí mašličky na ocásku nebo proč furt přemýšlí. Já když něco chci, tak to prostě udělám. Ale stejně jí mám rád,“ otočil se Marty k Blaničce. Ta se pod jeho pohledem trochu začervenala, nic neřekla, jen ocásek se jí rozpačitě zatřásl, až se mašlička na jeho konci rozvázala.
Nastal čas rozloučení, poslední polibky, objetí, cukroví na cestu a najednou byli všichni pryč. Stefanie osaměla. Procházela všemi místy, které byly od Slunovratu až Nového roku plné vzruchu a teď byly nezvykle tiché. Byla tma, mráz křupal pod nohama a na nebi plném hvězd se najednou objevila jedna zářivější než všechny ostatní. Kometa. Stefanie měla pocit, že svým vlasatým chvostem mává právě jí, a zašeptala: „Dobrou noc, Liame, šťastnou cestu.“ Odněkud zdálky uslyšela jeho hlas: „Dobrou noc, maličká Stef.“ Tak jí říkal jen on.
Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.
