Stalkerův stín - napsala Nataša Richterová

(pokračování povídky Levhartice)

Lisabon, červen 2025
Podvečerní slunce barví dláždění na Rua Augusta zlatem a okrem. Mířím lisabonskou ulicí směrem k řece, když v tom někdo zavolá: „Bereniko! Bereniko Fialová!“ Zamrazí mě. „Bereniko, kam tak spěcháš?" 

To ne, to nemůže být pravda! 

Ohlédnu se. Pátrám ve tvářích kolemjdoucích, jestli nezahlédnu... Stalkera. Ale dodnes neznám jeho tvář. Nohy mi ztuhnou. Uvažuj logicky, Sandro, nabádám se, když jsem schopná se opět pohnout.

Nadechnu se a v očích mi zahoří sůl, která najednou pálí i v nose a v krku. Přemýšlej, děvče: Jsi dva tisíce kilometrů od Prahy. Nikdo neví, kde jsi, ani tvá matka. Jen ségře jsi to řekla a dala jí své nové číslo a ta tě neprozradí. 

V proudícím davu táhnoucím se ulicí k Vítěznému oblouku by sotva někdo mohl Bereniku Fialovou znát. Vždyť je to fiktivní postava! Já ji stvořila. Žije pouze na stránkách mojí knížky. Tady přece nikdo neví, kdo to je. Kromě kamarádky Miriam. Ta je teď v práci a já za ní mířím. Nejspíš se mi to zdálo. Určitě. Dojdu na náměstí a nasednu na tramvaj číslo 15. Zapnu telefon a napíšu zprávu ségře, jestli se po mě někdo neptal.

Ale celý večer mi ten výkřik rezonuje v hlavě. Nevnímám příliš, co mi Miriam v baru O mau vypráví. Míchá neuvěřitelně barevný koktejly a během toho mě představuje různým svým kamarádům: „To je moje melhor amigo, nej kámoška ze střední, tři roky jsme se neviděly!“ 

A také kamarádům svého přítele Pabla, který má tetovací studio a dělá peckový věci. A všichni ti kamarádi mi ukazují, co vše jim Pablo dělal a kde všude. 

Pablo mě chce také tetovat. Já ale asi nechci. Nemám nic, co bych chtěla mít napořád pod kůží... Jenže od chvíle, co jsem přiletěla, do mě Pablo hučí. Že prý mám na to úplně ideální předloktí. Nebo kotník. „Nebo klidně i jinde, Sandy. Tatér, to je napůl doktor, ten může všude,“ rozesměje se bílými zuby, které ve světle barového osvětlení modře zasvítí. Miriam mu pošle vzdušný polibek.

Pozoruju ji. Moje Miri. Na letišti jsem ji hned nepoznala! Kdysi to bývala taková upjatá baculka s utaženým francouzským copem. Teď si tu ladně vykračuje za barem, míchá koktejly, laškuje s příchozími. Černé šaty bez ramínek odhalují tetování, které se vine se od ramene přes celé tělo a končí až u kotníku, jak jsem za těch pár dní, co u nich bydlím, zjistila. 

Na škole to byla taková šedá myš… a teď, teď je z ní dračice! Zlatavé vlasy poletujou kolem opáleného obličeje. Ne, dračice ne. Levhartice! Jakoby si na svou kůži navlékla levhartí srst, přesně tak to vypadá. A díky tetování se seznámila s Pablem a s ním teď žije. Je divoká a šťastná. Možná by mi kérka taky přinesla štěstí? Nebo trochu víc nespoutanosti? 

No, mně asi ne...

Přitom Miri měla děsně přísnou výchovu. Hlavně díky matce, která se tak moc podobala té mojí, že jsme klidně mohly být sestry. A to jsme také skoro byly. A pak mi zmizela... Po maturitě dala kopačky svýmu prvnímu klukovi, Kubovi. Já jsem ho pak trochu utěšovala. Miri se na něho vykašlala a utekla s dalším naším kamarádem Igorem do Portugalska. Podle Jakuba se vzdala svých snů o kariéře lékařky kvůli nezodpovědnému kreténovi. Do té doby o Igorovi neřekl nikdy nic ošklivého, od té doby nic hezkého. Ta dvojnásobná zrada ho neskutečně žrala.

No, a tak jsem se s Kubou trošičku zapletla. Pár týdnů, ne víc. Líbil se mi, ale nějak jsme k sobě nepasovali. S nástupem na vejšku z nás byli zase jen kamarádi. Jenže Miriam mi strašně chyběla a myslela jsem, že se naštvala, že jsem začala chodit s Kubou, a proto se mi neozývá. Ale já doopravdy vlastně ani nezačala, na nic nedošlo. 

Její profil na podzim zmizel ze všech sociálních sítí, telefon zůstával hluchý, nikdo z přátel nevěděl, kde přesně ji hledat. Ani její rodiče ne. Myslím, že by její mámu z toho tetování trefilo. Stejně, jako tu moji. Znovu píšu ségře, ještě se mi neozvala.

...

Vytáhnu telefon, na displeji svítí 23:15. V baru to teprve začíná žít, ale já bych už nejradši byla v posteli. Trochu jsem sice počítala s tím, že budu ponocovat, když Miri pracuje v nočním podniku, jen to její tempo já nějak nestíhám. Po týdnu s ní a s Pablem na mě už doléhá únava. A pořád musím myslet na Bereniku. Marně dumám nad tím, jak se Berenika Fialová, hrdinka z mého příběhu, dívka, kterou pronásleduje stalker, ocitla uprostřed Lisabonu?! To přece není možný! Knížka, vyšla před půl rokem v Čechách. Její vydání mi alespoň trochu pomohlo srovnat se s tím, co se mi před lety stalo. 

V těch prvních chvílích, kdy se to pronásledování dělo, mi přineslo útěchu psaní deníku. Líp jsem se dokázala vyznat v myšlenkách, v pocitech. Nezapomenout na všechny ty hnusný věci, který můj mozek v sebeobraně velmi hbitě ukládal do těch nejhlubších komůrek. Byly toho dva tlusté notesy a jeden školní sešit z blázince jako bonus. Později z toho byl materiál na blog a pak na knížku.

Anotace knihy Stalkerův stín: „Ze setkání se stalkerem nikdy nevyjdeš bez následků. Dostane se do tvé mysli, okrade tě o klid, pocit bezpečí, o spánek a nakonec o rozum. O iluze tě následně připraví konání či spíše nekonání orgánů činných v trestním řízení a o zbytky lidské důstojnosti mašinerie psychiatrických vyšetření. Je z tebe bezmocná troska, která se bojí vlastního dechu, pochybuješ o svém zdravém rozumu, východisko vidíš ve skoku z okna a to vše jen proto, že si tě někdo vybral pro své zvrhlé potěšení. Motivace stalkera bývají různé. Uspokojení z destrukce jiné bytosti, pomsta, pocit moci, kontroly nad obětí... Co bylo motivací toho tvého? Nikdy už se to nedozvíš. Ale ráda bys to věděla.“

Cinkání ledu ve sklenici, kterou mi Miriam podává, mě vrací zpět do baru O mau. 

„Co je s tebou, Sandy?“ mrkne na mě povzbudivě Miri. 

„Čekám na zprávu od ségry, ale neozývá se.“ 

„Stalo se něco?“ „Ještě nevím...“ 

Znovu píšu ségře. Konečně odpovídá: „Nikdo se po tobě neptal. A neuhodneš, s kým si teď píšu! A s kým teď asi budu chodit.“ 

A řada srdíček. 

Ségra je o pět let mladší. Každou chvíli s někým chodí a zamilovává se na první pohled. Ten, s kým je dnes, zítra bude nahrazen jiným. Nebo jinou. Nemá cenu, pamatovat si jména. 

Ségra bydlí od rozvodu s tátou a je hodně free. Já nejsem free ani trochu. Pořád na mě dopadá stalkerův stín...


Praha, leden 2022
Že prý mě sleduje už delší dobu. To mi volal přesně na Nový rok. Popsal, co mám na sobě a co přesně dělám. Tenkrát jsem ho poslala do háje. Zatáhla jsem závěsy a vrátila se ke skriptům lékařské etiky. Pomyslela jsem si cosi o trapném pokusu o vtip. Říkala jsem si, že spolužákům z fakulty asi už hrabe ze všeho toho učení. Neví už, jak se odreagovat a teď si našli novou zábavu - hrajou si nastal kery... Jsem zvědavá, kdo z nich to vymyslel? Matěj? Kuba? Deny? 

Ale kamarádi se dušovali, že netuší, o čem mluvím.

Praha, únor 2022
Začaly mi chodit desítky e-mailů denně a k tomu SMSky naplněné hnusem a nepochopitelnou nenávistí... 

„Vyřežu ti kundu na ty tvoje bledý záda.“ 

Došlo mi, že nejde o studentský žert. 

Kluci by to po pár dnech přiznali, nejsou schopní udržet tajemství. A hlavně, nebyli by schopní vymýšlet takové hrůzy. 

Proč by chtěli trápit zrovna mě? Zkouškové období nás všechny trápilo i tak.

Praha, duben 2022
Pod okna našeho bytu někdo v noci barvou nastříkal kosočtverec a nápis Sandy. A tak už jsem zašla na policii. Předala jsem jim e-maily, zprávy z mobilu, nahrávky posledních telefonátů. Fotku nápisu na chodníku. 

Vyslechli mě, vzali si kontakty na rodinu, kamarády, spolužáky, bývalé milence, ale tvářili se nezaujatě, jakože o nic nejde. Nedošlo k násilnému vniknutí do bytu, k žádnému napadení, nic než zprávy.

„Kdybychom řešili každého zamilovaného mladíka, co se hroutí z rozchodu, milá slečno, tak by se z nás mohla stát psychologická poradna,“ uchechtl se zrzavý strážník s nechutným mastným knírkem, když mě vypouštěl ze dveří služebny. 

Pomáhat a chránit, jo? Leda tak hovno!

Praha, květen 2022
Změnila jsem číslo svého mobilu i e-mail. Za pár dní to zjistil a vše pokračovalo. Po několika dalších dnech jsem nakonec mobil vypnula a přestala chodit ven. 

Když jsem týden nikomu nevzala telefon, nebyla schopná vstát z postele a skok z okna v sedmém patře mi připadal jako dobrá cesta, nechala mě máma zavřít na psychiatrii. Nemohla jsem jí vysvětlit, že mám strach. Že jsem paralyzovaná a nevím kudy kam. Nevěřila mi. Zlehčovala to. 

Nad hnusem z e-mailů a zpráv si jen odfrkla: „Tak se zkus přes to přenést, Sandro! Nepodléhej nějakému úchylovi, co se nezmůže na víc, než na oplzlé řeči. To chceš být lékařkou? Jak to chceš zvládnout? Hroutíš se pod každou vlnkou nepohodlí! Vzchop se a jdi se učit!“ 

„Ale on mi chce ublížit, mami! Vidíš, co mi píše?“ 

Máma se nad nechutnostmi ušklíbla: „Vy mladí si opravdu života nevážíte, když se k sobě takhle chováte!“ 

„Jak můžeš vědět, že je mladej?“ 

„Není mu víc, než dvacet pět, podle toho stylu. Jsem profesorkou češtiny už nějaký pátek, zapomělas?“

Jak bych mohla?! Jak bych mohla zapomenout na kázání o spisovné řeči, kultivovaném projevu, úrovni a podobných sračkách z minulýho století. Ona mě fakt vůbec nevnímá! Copak to nechápe? 

V hlavě mi začalo pulzovat, stiskla jsem si kořen nosu a chtěla tak zabránit slzám, které se mi bezohledně draly z očí. 

„Mami,“ zaúpěla jsem, „ale on mi chce kromě jinýho taky roztrhat prdel!“
„Nebuď vulgární, Sandro!“ 

Prásk! Skleněná výplň dveří zavibrovala. Vběhla jsem do svého pokoje, otevřela okno a zařvala: „Co po mě chceš, ty úchyle?!“ 

Parapet okna byl najednou tak nízko... nizoučko. 

A tma dole ve vnitrobloku konejšivě měkká a černá. Jako moje poslední myšlenka: Stačí přece zvednout nohu... Ruce, které mě stáhly zpátky, měly kupodivu sílu, na profesorku češtiny. 

Pak najednou bílá. Všude bílá. Do deníku jsem si tam, v bílých pokojích a bílých chodbách mezi bílými plášti a bílými obličeji zapsala: Mami! Proč mi nevěříš?

Praha, září 2022
Po návratu z Bohnic jsem se i přes protesty od mámy odstěhovala k tátovi a ségře. Znovu jsem změnila své číslo, přerušila jsem školu a vůbec netušila, co budu dělat. 

Policie mě kontaktovala ještě jednou. 

Na bezpečnostních kamerách ze sídliště byla postava v tmavé volné mikině s kšiltovkou a kapucí. Sprejovala chodník. Čas 3:24. 

Nebylo vidět obličej ani nic, co by mi někoho připomínalo. 

„Chodíte teď s někým?“ zeptala se blond žena v uniformě.
„Proč? Co je to za otázku?“ 

„Nejčastěji nám ubližují naši nejbližší, to jste nevěděla?“ 

„Ne.“ 

„Ne, jakože nevěděla, nebo ne, jakože nechodíte?“ 

Bože, je natvrdlá, nebo co? Všechny vtipy o policajtech jsou pravda! I o blondýnách. Povzdechla jsem si. 

„Nechodím teď s nikým.“ 

„A před tím?“ 

„Trochu jsem v létě utěšovala kamaráda, kterýho opustila holka. Ale nic vážnýho. Pár schůzek. Nejsme na stejný vlně, nemá to budoucnost.“ 

„Kdy jste se rozešli?“ 

„Před začátkem školy. Dohodli jsme se, že budeme zase kamarádi, jako před tím. Jsme parta, všichni jsme kamarádi, držíme při sobě.“ 

Přistrčila mi papír se jmény: „To je tohle jméno?“ 

„Ano, ale Jakub toho není schopen. Proč by to dělal?“ 

„My už se ho zeptáme.“ 

„Najednou budete řešit zamilovaného mladíka, jo?“ ušklíbla jsem se.

Praha, leden 2023
Nakonec to stejně odložili. Ale najednou byl klid. 

Vida, když nebydlím doma u mámy a nechodím do školy... Ale on třeba teď týrá někoho jinýho. 

Sakra, přece mu tohle nemůže jen tak procházet! A holky, kterým se to děje, by měly vědět, že se od orgánů pomoci nedočkají. 

Možná tak svěrací kazajky...

Praha, září 2024
Vrátila jsem se do školy a snad i trochu do normálu.

Praha, listopad 2024
Začala jsem o tom psát a točit na Instagram. Takový blog. Počet sledujících a hlavně reakcí a příběhů, zkušeností s hnusáky cizími i z vlastních rodin, mě úplně převálcoval. 

Pak mě oslovily dvě super holky z podcastu, co se věnují podobným tématům. 

Přibývali sledující, ale také hejtři. 

Je fakt nechutný, že někdo může tohle schvalovat. Jakože vyhrožovat fyzickým ublížením je normální? Nakonec jsem z toho udělala knížku. Jmenuje Stalkerův stín. Fiktivní příběh dívky Bereniky Fialové. 

A na radu své terapeutky jsem tomu příběhu dala dobrý konec. Takový, jaký bych si přála. Jaký by si přály všechny oběti. Stalkera dopadnou a odsoudí. Happy end!

Praha, květen 2025
„Ty jsi napsala knížku, ty můro!“ 

Známý hlas v telefonu mi vehnal do očí slzy. Miriam! Moje Miri! Ale nemůžu promluvit s knedlíkem v krku. 

„Ráda bych ji měla podepsanou!“ pokračuje Miri. 

„Jasně...“ 

„Osobně!“ 

„Jak jinak bych ji měla podepisovat?“ směju se. 

„Přijeď!“ 

„Přijedu, ale kam? Kde jsi celou tu dobu byla?“ 

„Do Portugalska, do Lisabonu! Máme si co povídat!“

...

Stalker více než dva roky mlčel. 

Když vyšla knížka, doufala jsem, že už je to všechno hodně daleko za mnou. Ale jen do chvíle, než se mi, krátce po autogramiádě, ve schránce začaly objevovat podivné letáky. Reklama na fialovou kabelku s názvem Berenika, na sedací soupravu ve fialových tónech s názvem Berenika a na stylovou cukrárnu s něžnou fialkou ve vývěsním štítu s názvem Berenika. 

Namísto dalšího zbytečného trestního oznámení nebo dalšího kolečka psychoterapií jsem sbalila kufry a odletěla za Miriam.

Lisabon, červen 2025
Barem O mau duní hudba. Takže vyzvánění mobilu neslyším, jen zavibrování v kapse. Ségra? Ne. České číslo. Neznámé číslo. Vyjdu ven na ulici před bar. 

„Haló! Bereniko!“ 

Zblednu. „Copak to tam bumbáš?“ 

„Kdo volá?“
Smích. 

„Ty šibalko! Já tě prostě žeru, Bereniko! Tak ty bys chtěla znát motivaci svýho milovanýho stalkera?“
„To musí být omyl,“ vykoktám a hovor típnu. 

Nemůžu dýchat. 

Rozhlížím se sem, tam, sem, tam. Oči těkají. 

Ulice je temná. Cinkání tramvají a hudba z baru na mě padá jako ohlušující lavina. Tepe mi v hlavě. Všude proudí skupinky více či méně opilých lidí. Někdo mě tu pozoruje? Odkud, sakra? 

Vleču se zpátky dovnitř. Přece to nezačne znova?! To už nezvládnu! 

Do očí mi vhrknou slzy. 

Miriam zvážní: „Co se stalo?“ 

Řeknu jí o tom výkřiku v davu a telefonátu, ale nechci pokazit večer: „Třeba to byl jen blbý vtípek...“ Chci nad tím mávnout rukou, ale pak se rozbrečím. 

„Zavolám ti taxíka,“ řekne Miri. 

„Počkej, ne. Pablo!“ křikne někam do dveří za barem. 

Zjeví se její potetovaný miláček. Miri mu něco vykládá a on na mě mrkne. „Pojď Sandy, vezmu tě domů a nehnu se z bytu.“

...

„Takže ta knížka je celá o tobě, co? Nejsou to poskládané příběhy více obětí, jak jsi tvrdila v tom podcastu, že ne?“ 

Sedím u snídaně s Miri v jejich kuchyni v bytě nad tetovacím studiem El Diablo. Popotáhnu a zakroutím hlavou.
„Mělo mi to dojít,“ chytne se oběma rukama za hlavu a začne si tahat vlasy na spáncích. 

„Bylo mi to tak povědomý. Ten způsob, co popisuješ v knížce. Protože přesně takhle mě otravoval Jakub, když jsem ho nechala. Pamatuješ na Jakuba přece?“ 

Zamračí se, když uvidí můj zděšený výraz. 

„Pořád mi volal. Psal padesát e-mailů denně. Na Instagram, Facebook, Messenger, všude opruzoval. Všechno jsem musela zrušit. Pak mi vyhrožoval, byl nechutnej, pak nic neříkal, jen funěl do telefonu. A troufnul si za mnou přijet až sem. To jsem ještě chodila s Igorem...“ 

„Jakub...,“ zašeptám a těžký závaží, co mám od včerejška v břiše, mě přimáčkne k židli. 

„Jojo, Jakub. Dokonce si na mě počkal, vloupal se do skladu baru, kde jsem tenkrát byla. Se na mě sápal jako smyslů zbavenej. Debil. Odneslo to několik lahví výbornýho vína Manoel Pedro a moje tričko. Ale když mi to triko trhal a uviděl, tohle,“ přejela si dlaní po levhartích skvrnách na rameni, „tak okamžitě přestal. Zůstal na to čumět jako puk. Naštěstí tam hned vlítli kolegové a dostal na budku. A díky miláčkovi Pablovi, který mi pak udělal tohle,“ poklepala prstem na tetování kočičí tlapky s vystrčenými drápy na pravém zápěstí, „se to urovnalo i s policií. Takže Jakub odtáhnul domů s modrým obličejem a pokutou navrch. Pak dal pokoj. Vlastně, ještě mi napsal k Novýmu roku. Že jsem ho zklamala podruhé, že to moje tetování se mu hnusí, že já se mu hnusím,“ povzdechne si. „No debil! Co já na něm viděla? Impotentovi!“ 

Zakoulí očima, vezme mě za ruku a stiskne. 

„Myslíš, že to může být Jakub?“ 

„Všechno by to do sebe zapadalo. Kdy se to stalo?“ 

„Před třemi lety, od Vánoc až do Silvestra. V baru byl největší fofr a šéfík mě nemohl vyhodit za ty rozbitý lahve.“ 

A „můj“ stalker mi poprvé napsal hned na Nový rok. Schovala jsem obličej v dlaních. Jakub? 

„Poslední gentleman, tak mu říkala moje máti,“ ozve se Miri. „Gentleman, kterýmu se ne a ne postavit.“ „To sedí,“ hlesnu. A já, husa, myslela, že je to tím, že jsme prostě spíš kámoši, že se až tak nepřitahujeme. Jak to, že mě to nenapadlo? 

Pípne mi SMS. Nadskočím. 

Ségra: „Tak tebe už ani nezajímá, s kým teď budu chodit? To si říkáš sestra?“ 

Hned raději odepíšu: „Promiň. S kým teda teď budeš chodit?“ 

Při pohledu na její odpověď se mi roztřese celé tělo. 

Ale z posledních sil přepínám na autopilota a volám ségře zpátky. Pak tátovi, pak mámě. Ségra musí s tím hajzlem okamžitě ukončit všechny kontakty. A já musím balit.

...

Miri mě obejme. Schoulím se k ní, autopilot povolí knipl a slzy mi tečou proudem. 

Otřásám se, vzlykám, ale Miri mě drží pevně. I jí stékají slzy po tvářích. Trvá to dlouho. Jsou to slzy za všechny ty roky. Za všechny ty strachy. Pak se trochu zklidním. Jsme obě celé zmáčené a posmrkané. Snažím se jí trochu otřít ruce a stírám své slinty z kočičí tlapky na jejím zápěstí. A v tu chvíli vím, co musím udělat. 

Pousměju se: „Pablo je dneska ve studiu, viď?“ 

„Jo, celý den. Proč?“ 

Utřu si oči a pohladím tu její vytetovanou tlapku. 

„Je čas vystrčit drápky!“

„Ty můro!“ rozchechtá se. „Tak přece? Nechalas to na poslední chvíli!“