29. srpna 2024

Od přírodního chrámu Iguaçu k betonové katedrále Itaipú - napsala Jana Venzlů

Vodopády Sete Quedas zmizely pod hladinou přehrady Itaipú

Zírám do Ďáblova chřtánu. Stejně jako já sem, na jih Brazílie a sever Argentiny, míří víc jak milion návštěvníků ročně. Touží na vlastní oči spatřit sílu vody, která se řítí do hloubky až sedmdesáti metrů.

Vodopády Iguaçu ohromují svou šířkou a zaslouženě je tak můžeme najít v seznamu přírodního dědictví UNESCO. Dva dny jsem se procházela nad nimi, pod nimi, vedle nich, osahala jsem si je, prohlédla z dálky a nechala se osvěžit vodní tříští. Byla jsem omámená jejich velikostí. Až do té chvíle, než jsem zjistila, že nedaleko bývaly ještě před padesáti lety osmkrát větší a silnější vodopády než Iguazú. Jmenovaly se Sete Quedas a na začátku 80. let byly nejnavštěvovanějším místem v Brazílii. V roce 1982 je pohltila přehradní nádrž.

Binacionální stavba
Kdybych se vydala od Iguazú loďkou po proudu stejnojmenné řeky, dopluju po 23 km k jejímu ústí do řeky Paraná. Kdybych pokračovala dál asi 30 km proti proudu Paraná, narazím na dílo, které nevytvořila příroda, ale člověk. Na konci 70. let 20. století tu Brazílie a Paraguay vystavěly vodní elektrárnu Itaipú.
Vůbec poprvé se setkávám s pojmem binacionální. Obě země ji společně vybudovali na svých hranicích, a tak při její návštěvě budu procházet územím obou států. Ke vstupu do této binacionální zóny je tedy potřeba vyřídit několik formalit. Nakonec dostanu i speciální razítko do pasu.
Projdu kontrolou jako na letišti a nasednu do autobusu.
Tour s názvem Itaipu Special, která nyní stojí v přepočtu asi 700 kč, začínáme u katedrál. Tak se říká velkým betonovým trojhranům vysokým asi 130 m. Jejich úkolem je rozrážet proud druhé největší jihoamerické řeky Paraná. Díky ní je Itaipú už od 80. let nejvýkonnější elektrárnou na světě.

Nejvýkonnější vodní elektrárna na světě

Dotýkám se obří roury a snažím se pocítit sílu vody proudící do turbín. Odtud pokračujeme do vnitřních prostor přehrady. Kanceláře mi svými výkonnými počítači, velkými obrazovkami a spoustou tlačítek připomínají vesmírné řídící centrum. Průvodce nám ukazuje linii, kudy prochází hranice mezi Brazílií a Paraguayí. „Mezi oběma státy je všechno rozděleno napůl,“ vysvětluje nám. „Obě země mají nárok na 50 % vyrobené energie, ale Paraguay ve skutečnosti potřebuje jen 20 %, takže zbytek od ní vykupuje Brazílie. Ta pokryje energií z Itaipú zhruba 15 % své spotřeby,“ pokračuje ve výkladu. Nakonec dodává, že napůl taky znamená, že tam pracuje stejné množství zaměstnanců z obou zemí.
Výtahem sjedeme ke spodní části betonových katedrál, potrubí, turbínám a generátorům. Představa té masy vody, která se na přehradu neustále tlačí, mi nedělá dobře a tak jsem ráda, když vyjdeme ven a užíváme si projížďku kolem přehrady samotné. Ani z vrcholu ve výšce 225 metrů nad mořem její konec nevidím. Na rozdíl od našich oválných přehrad, tahle vypadá jako stromeček. Vůbec si nedokážu představit, jak dokázali při její stavbě odklonit tok celé řeky. Po jejím dokončení trvalo řece pouze dva týdny, než ji naplnila vodou.
K tomu, aby v případě velkých dešťů přehrada nepřetekla, se používají takzvané rychlé odtoky. Pracovníci je nevidí rádi otevřené, protože to znamená, že jim uniká síla, kterou by mohli jinak přeměnit na energii. Když se tyto odtoky otevřou, tak jimi řeka protéká rychlostí až 100 km/h. Aby se předešlo poničení břehů, jsou na konci těchto betonových klouzaček bazénky s vodou.

Zmizelá krása
Po dvou a půl hodinách exkurze končí, ale já fascinovaná chci vědět víc. Každá přehrada má své bolestné tajemství. Kdysi tu řeku Paraná předělovaly nejmohutnější vodopády na světě Sete Quedas. Vodní dílo Itaipú si tento kus přírodního chrámu vzalo.
Loučím se s místem s nejistým pocitem a lidstvu navzdory doufám, že si řeka jednoho dnes zase vezme, co jí patří.





 

Zadání J. Kynčla pro novinky.cz: 
Jedete za něčím známým, osvědčeným a místo toho tam najdete něco jiného zajímavého.





Poslední verze:
Zírám do Ďáblova chřtánu a přemýšlím, co dál. Stejně jako já míří na jih Brazílie a sever Argentiny víc jak milion návštěvníků ročně, aby mohli na vlastní oči vidět sílu vody, která se řítí do hloubky až sedmdesáti metrů. Vodopády Iguaçu ohromují svou šířkou a zaslouženě je tak můžeme najít v seznamu přírodního dědictví UNESCO. Dva dny jsem se procházela nad nimi, pod nimi, vedle nich, osahala jsem si je, prohlédla z dálky a nechala se osvěžit vodní tříští. Byla jsem omámená jejich velikostí do té chvíle, než jsem zjistila, že nedaleko byly ještě před padesáti lety větší, mohutnější a ve své době nejnavštěvovanější vodopády na světě.

Kdybych se vydala od Iguaçu loďkou po proudu stejnojmenné řeky, dopluju po 23 km k jejímu ústí do řeky Paraná. Kdybych pokračovala dál asi 30 km proti proudu Paraná, narazím na dílo, které nevytvořila příroda, ale člověk. Mezi roky 1975 až 1985 tu Brazílie a Paraguay postavily vodní elektrárnu Itaipú. Vůbec poprvé se setkávám s pojmem binacionální. Obě země ji společně vybudovali na svých hranicích, a tak při její návštěvě budu procházet územím obou států. Ke vstupu do této binacionální zóny je tedy potřeba vyřídit několik formalit. Nakonec dostanu i speciální razítko do pasu.

Projdu kontrolou jako na letišti a nasednu do autobusu. Tour s názvem Itaipu Special, která nyní stojí v přepočtu asi 700 kč začínáme u katedrál. Tak se říká velkým betonovým trojhranům vysokým asi 130 m. Jejich úkolem je rozrážet proud druhé největší jihoamerické řeky Paraná. Díky ní je Itaipú už od 80.let jednou z nejvýkonnějších elektráren na světě. Dotýkám se obří roury a snažím se pocítit sílu vody proudící do turbín. Odtud pokračujeme do vnitřních prostor přehrady. Kanceláře mi svými výkonnými počítači, velkými obrazovkami a spoustou tlačítek připomínají vesmírné řídící centrum. Průvodce nám ukazuje linii, kudy prochází hranice mezi Brazílií a Paraguayí. „Mezi oběma státy je všechno rozděleno napůl,“ vysvětluje nám. „Obě země mají nárok na 50 % vyrobené energie, ale Paraguay ve skutečnosti potřebuje jen 20 %, takže zbytek od ní vykupuje Brazílie. Ta pokryje energií z Itaipú zhruba 15 % své spotřeby,“ pokračuje ve výkladu. Nakonec dodává, že napůl taky znamená, že tam pracuje stejné množství zaměstnanců z obou zemí.

Výtahem sjedeme ke spodní části betonových katedrál, potrubí, turbínám a generátorům. Představa té masy vody, která se na přehradu neustále tlačí, mi nedělá dobře a tak jsem ráda, když vyjdeme ven a užíváme si projížďku kolem přehrady samotné. Ani z vrcholu ve výšce 225 metrů nad mořem její konec nevidím. Na rozdíl od našich oválných přehrad, tahle vypadá jako stromeček. Vůbec si nedokážu představit, jak dokázali při její stavbě odklonit tok celé řeky. Po jejím dokončení trvalo řece pouze dva týdny než ji naplnila vodou.

K tomu, aby v případě velkých dešťů přehrada nepřetekla, se používají takzvané rychlé odtoky. Pracovníci je nevidí rádi otevřené, protože to znamená, že jim uniká síla, kterou by mohli jinak přeměnit na energii. Když se tyto odtoky otevřou, tak jimi řekla protéká rychlostí až 100 km/h. Aby se předešlo poničení břehů, jsou na konci těchto betonových klouzaček bazénky s vodou. I proto ji Americká společnost stavebních inženýrů zařadila mezi sedm moderních divů světa.

Po dvou a půl hodinách exkurze končí, ale já fascinovaná chci vědět víc. Každá přehrada má své bolestné tajemství. Kdysi tu řeku Paraná předělovaly nejmohutnější vodopády na světě Sete Quedas. Byly 8x větší a silnější než Iguazú a ještě na začátku 80. let nejnavštěvovanějším místem v Brazílii. Vodní dílo Itaipú si vzalo kus přírodního chrámu. Loučím se s místem s nejistým pocitem a lidstvu navzdory doufám, že si řeka jednoho dne zase vezme, co jí patří.



POPISKY K FOTKÁM:

1. Z hráze přehrady Itaipú sleduji, jak řeka Paraná odplouvá dál směrem k městu Foz do Iguaçu.

2. Obří roury, kterým se odborně říká náhony turbíny, mají v průměru víc jak 10 metrů.

3. Vstup do útrob hráze.

4. Betonové trojhrany připomínají katedrálu.

5. Hala generátorů – červené kruhy zakrývají 20 generátorů Itaipú.

6. Průvodce vysvětluje návštěvníkům, z čeho se skládají generátory a jak vytvářejí energii.

7. Centrální řídící místnost neboli velín Itaipú.

8. Pracovníci dispečinku zajišťují mimo jiné spojení mezi Itaipú a operačními středisky propojených společností v Brazílii a v Paraguayi.

9. Rozloha přehrady Itaipú odpovídá trojnásobku území Prahy.

10. Přehradní hráz je dlouhá 7,7 km.