Je to to stejné, známé. Jdu na stejná místa stejným způsobem. Když nemůžu sedět, musím jít. Když už nemůžu jít, nemůžu ani spadnout. Proč?Proč musím mít cíl ještě než započnu cestu? A proč se musím z cíle vracet zpátky? Jaro, léto, podzim… jdou jeden za druhým. Já jdu, jeden za druhým. Pozoruju tvoje záda. Nechci se ztratit.
Snadno se říká: Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nemá rád. Ale tak to není. Oni ví. Oni rozumí. Oni mě milují. Proto je to všechno tak těžké.
Připíchnout tě ke stěně jako motýla...
Proč se taky nečervená? Ale tváře jí hoří.
Srdce jí rapidně tepe, cítím to na rtech…
„Nechceš...?“
„Chci.“
