11. června 2024

Cyklus - napsala Kateřina Surmová

Nechápu to. Nechápu to a chci přestat nechápat. Proč se musím vzbudit a proč musím spát. Proč se mám každé čtyři hodiny najíst a každých pár dnů si umýt vlasy, abych byl alespoň trošku potkatelný. Každý týden. Být.
Je to to stejné, známé. Jdu na stejná místa stejným způsobem. Když nemůžu sedět, musím jít. Když už nemůžu jít, nemůžu ani spadnout. Proč?Proč musím mít cíl ještě než započnu cestu? A proč se musím z cíle vracet zpátky? Jaro, léto, podzim… jdou jeden za druhým. Já jdu, jeden za druhým. Pozoruju tvoje záda. Nechci se ztratit.
Snadno se říká: Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nemá rád. Ale tak to není. Oni ví. Oni rozumí. Oni mě milují. Proto je to všechno tak těžké.
Připíchnout tě ke stěně jako motýla...
Proč se taky nečervená? Ale tváře jí hoří.
Srdce jí rapidně tepe, cítím to na rtech…
„Nechceš...?“
„Chci.“
















Přítel - napsala Kateřina Surmová
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána, a nemohl sis vybavit, kde jsi, ani co je vlastně za den. Chvíli budeš jen tak sedět, jen tak mžourat. Postupně uslyšíš dopolední hukot aut venku na silnici, a jemné oťukávání nádobí někde pod sebou, tlumené hlasy. Všimneš si plakátů na stěně, sklenice vody na nočním stolku a kýblu u kraje postele. Vdechneš vůni čerstvě vyprané přikrývky. Známé aviváže. „Buď zticha,“ sykne hlas zdola. „…ho vzbudíš.“
Plácneš sebou zpátky na postel a prohlédneš si místnost odtamtud. Není to bizarní? Vidět pokoj svého nejlepšího kamaráda poprvé v životě, za takových okolností? Ale kdo jiný by se o tebe tak hezky postaral, než on?



 

 

 

Cvičení na pojmenování postav

 

 

 

ano

ne

přísná učitelka

 

Karla Melicharová

Pavlína Davídková

mimozemšťan

 

Aad (krycí jméno Adam)

Dominik Daněk

přepracovaný lékař

 

Miroslav Dubek

Marek Záhorský

nerudná úřednice

 

Květa Macáková

Danča Tomečková

fajn spolužačka

 

Hanka Burgetová

Božena Kvěchová

 

 

 

Ráno v optice

 

„Ah, promiňte, máte už otevřeno? Chci reklamovat tyhle brýle… Kupovala jsem je minulý měsíc přes váš e-shop, ale pravá ručka začala upadávat. Pořád si je musím přidržovat, jako lorňon, musí to vypadat fakt směšně - na vysokoškolačku... Už tak mám tenhle týden dost problémů a teď ještě- nevidím a-... Prosímvás, to nechcete ani slyšet, no… Včera já a můj nejlepší kámoš, Libor… Udělali jsme takovou blbost, tyvole- to se nikdy nemělo stát. Utekla jsem z jeho bytu než se vzbudí- Jejda! Promiňte, mě se ještě točí hlava. Snídala jsem jenom cigáro, bez kafe, no. Achjo… jsem v hajzlu. A tohleto? To je prosím jeho košile. Jeho… promiňte. Nechtěla jsem vám tu brečet, jenom-... Víte co, já přijdu jindy, nebo… nashledanou.

 

 

 

Ztraceni

 

Usadil se pod smrkem. Musel to být smrk. O smrkových lesích člověk slýchá pořád, a kol dokola to byl jediný jehličnan. Hmm… Tak, a co teď.
„Kde to sakra jsme?“ zeptal jsem se a poškrábal se na hlavě. On se rozhlížel kolem. Doufal jsem, že hledá nějaké indicie.
„A není to fuk?“

S leskem zoufalství v očích jsem si na něco vzpomněl; „Lišejník! Roste přeci na severní straně stromů… Nebo na západní? Hmm…“ Podíval se na mě.

„Lišejník? Žádný nevidím. Slunce? Za mraky. A stejně, když nevíme, odkud jsme vyšli, nemůžeme přece ani vědět, na kterou světovou stranu se vydat. Na chvíli vypněte. Neřešte to.“

Jeho nonšalantní rezignace mi nešla do hlavy. Nechápavě jsem pozoroval, jak se zaklonil, natočil obličej vzhůru a s lehkým úsměvem na rtech vdechoval… nevím, přírodu?

Jediné, co jsem cítil já, byl vzdálený závan takové té houby, co páchne rybinou. Oči mě pálily, jelikož ač zatažená, obloha byla i tak nepříjemně bílá, a svítila jako obrazovka.

V jakémsi návalu bezmocné šílenosti jsem kolem smrku začal chodit v kruzích. Ten snílek si mě nevšímal, i když jsem o každý druhý klacek zakopl jak se mi pletly nohy, a hlasitě zanadával. A ta zatracená motorovka. Řvala bez ustání.

Možná kdyby se alespoň neozývala ze všech stran, mohli bychom její zvuk následovat a najít pomoc. Chci odsud a od něj co nejrychleji pryč.

 

 

 



 

 

 

Dialog

 

„A co teď děláš, kočičko?“

„Teďka. Hmm. Budu si dělat večeři, asi.“

„A co si budeš dělat? Co máš dobrého?“

„Asi… rýži nebo něco. Se zeleninou.“

„Vy s tou rýží porád, já bych ti udělala pořádné maso, brambor, co?
Ať se najíš, seš chudá!“

„Hmm…“

„A co, nějakého kamaráda, už tam máš?“

„Na to se mě ptáš pokaždé… Jó, mám tady kamarády.“

„Ale! Víš, jak to myslím.“

„Mhmm…“

“No, tak já tě nebudu otravovat už,“

„Neotravuješ–“

„Zavolej mamce, taky. Zavolej jí.”
„Mhmm, zavolám. Tak jo.“

„Měj se, kočičko,“

„Mhmm, zatím ahoj–“

„Papa–“

„Ahoj,“
„Měj se!“
„Pa.“

 

 

 

Nejtišší místo na světě

 

Les beze zvuku. Myslím na to docela často. Bylo tam všechno, co v lese má být. Ale zároveň to bylo prázdno. Vítr, který nešuměl v korunách stromů, větvičky, které nepraskaly, a zvířata, která jakoby ani neexistovala.

Vše dvacet kroků od nás utopené v kalné mlze. Snad to byla právě ona, kdo bránil zvuku přijít blíž. Z toho bíla sem tam vykukovaly kořeny vyvráceného stromu – zeď vztyčená z měkkého mechu – a nebo betonový hrb dalšího z krytů.

Chtěla jsem něco říct, ale les mi to nedovolil. A tak jsme chvíli pokračovali bez řečí.