Dobře, na velryby se nejede. Prostě nemusíme zažít všechno.Druhý den tedy vyrážíme do Bostonského akvária pozorovat alespoň nějaké ryby, i když o dost menší. Budova stojí v přístavu, odkud vyjíždí lodě za velrybami. A hele, dorazili jsme právě ve chvíli odjezdu jedné z nich. Není co řešit, nastupujeme!
Jsem z téhle náhody nadšená, ale aby nepřišlo zklamání, raději si připomínám zkušenou předpověď mého pesimistického manžela, že stejně skoro nic neuvidíme, budeme rádi když se v dálce mihne ploutev.
A už vyjíždíme. Mrakodrapy se vzdalují a průvodce, který je připravený s mikrofonem, aby nás v pravou chvíli upozornil, když se někde objeví velryba, nám zatím vypráví o životě menšího druhu kytovců, který se vyskytuje právě tady. Po hodině plavby kotvíme na klidném oceánu. Spolu s ostatními se hrneme na palubu a napjatě čekáme, jestli někde v dálce zahlédneme něco, co budeme moct hrdě považovat za náznak velryb. Ale ty mají právě dneska výjimečný plán. Rozhodly se, že se pořádně předvedou a to v plné parádě.
A tak se na hladině před našima očima začíná odehrávat nekonečné a dechberoucí divadlo, dokonalý velrybí balet. Černé krásky se nám ukazují ze všech stran a nechávají nás obdivovat skupinová i sólová vystoupení. Dochází samozřejmě i na vodní gejzíry, protože každá velryba ví, že to mají jejich obdivovatelé nejraději. Všichni, včetně průvodce, nevěřícně vykřikují a mně se řinou z očí slzy.
I nevyléčitelný pesimista po mém boku uznává, že to, co jsme zažili, bylo něco výjimečného. Taky naše dcera je nadšená. Protože se ale její počínající puberta momentálně projevuje vyhledáváním negativních stránek všeho, nakonec konstatuje: “Škoda, že ty velryby byly tak malý.”
