 |
| Svatý Ivo Bretaňský |
Dívám se na ty tři u mých nohou a kynu.
Kynu rukou štíhlou, žil jsem v askezi. Ejhle, koho to tu máme ? Ubožáci vzhlížejí, asi se už ani neumí usmívat. Ale já taky ne, tady ve své rozevláté výšce. Je jich moc tam dole, a všem se pomoct nedá. I když jsem vždycky znovu k tomu hledal cestu, úřední, tu pravou pro všechny.Když v noci slyším, jak nikdo nejde, otočím se vpravo, sundám své milé šátek z očí, zahledím se do nich a povídáme si. S ní rád, vždycky. Ona je mezinárodní, takže má přehled. Není doma nikde. A asi ani neexistuje, i když mi tu už přes tři sta let stojí po boku. Je to figura. Ale já jsem člověk.
Teda byl jsem, tam doma, u moře. Ale i v Paříži na studiích, i tam jsem byl co nejlidštější. Abych se jednou mohl stát svatým, jak to chtěla maminka.
Podařilo se mi to, i bez toho, že by mě zamordovali. To tady, kde mĕ zasadili, to jde od mordu k mordu. Většinou oknem. Žádné moře to nespláchne. Proto té své milé vždycky ty oči nad ránem zase zavážu. Ať se netrápí, když už se neprosadí.
Ale já jim stejnĕ držím palce, těm bratrům v taláru. Na ty vidím, když se v noci natáhnu, alespoň na tu jejich střechu. A pak taky na tu další nádheru, na tu poklici hudebních slastí, na střechu Rudolfina. Nĕkdy to i slyším, to jejich slovanské milování, to když mlčí jez a nechechtaj se racci.
Co ale slyším přes den, zpracovávám v noci s tou mojí dívenkou bez šátku. Matka s dítětem a ten starý klimbají a my dva přitesaní vytesaní se točíme a točíme jako kola těch kočárů, co tu projížděla prvních dvě stě let, a povídáme.
Jeden slyšel to a druhý zase tohle. O hlavách vystavených na vĕži, která nám v parnu dává stín, o barikádách jezuitských a jiných, o vyhořelém Divadle národa a o mlčenlivých zpovědnících a o hvĕzdách na vodě a o procházkách starého mocnáře, co podcenil a propásl... I o tom, že nás a těch 29 jiných sem dali hlavně kvůli převýchově, jako když proměníte měkký perský koberec v uličku hrůzy, když vlevo a vpravo seřadíte košinky s hady.
Přituhuje.
 |
| Sochy na Karlově mostě |
Očima pročesáváme body na horizontě. Skrze tmu prosvítávají lodě a světla mostů, co se pořád jmenují nějak jinak. A pak ten kopec, ten přírodní amfiteátr - s tím tedy měli Pražané štĕstí. Jedno srdce na kopci, druhé ve dřeni na náměstí u Týna. Když je to hradčanské právě plundrováno, tepe to druhé, staroměstské. Když se nĕkdy nahoře mluví tak, mluví se dole onak.
"Je to bláznivina," šeptá moje kráska, "vede tady příliš mnoho cest!"
"Ano, a chybí voda!" odpovím a hned se ušklíbnu, když právě přidá jez. Jaký paradox, stojím a stojím a do vody hledím - a vody nedostatek. Když vymyla Kampu, měli o nás strach. Řeka nehluboká, vodníci vymřelí, duše otloukané... Ale zvednout se umí.
"Pojď, zkusíme zaostřit k andělům!" říkám útěšně a oba odlepíme oči od majestátu věží a té trůnící zelené buřinky pod nimi směrem na jih, k našemu předobrazu. Jo, na jihu, tam je krásně. Odtuď přišli skoro všichni, co to tady dekorovali. Veleúspěšně, jak je slyšet od neúmorných poutníků. Říkají, že jsem krásný, a asi nejvíc právě ti z jihu.
"Já chtěl být svatý a stal jsem se svatý, a proto tu teď musím stát," opakuju každoranní rozlučkovou formulku. "Dobře mi tak. Ale co ty, chudinko, vždyť ty vlastně ani neexistuješ. "
Usměje se, opře se o svůj dávno tupý meč a zavře pomalu oči. Doppelt hält besser. Dřív se tomu tady rozumělo, muselo rozumět. Naučeným pohybem jí zavazuju v týle šátek a šeptám: "...aaaa nevidíš...zase nevidíš ..."
"Je to bláznivina," šeptá moje kráska, "vede tady příliš mnoho cest!"
"Ano, a chybí voda!" odpovím a hned se ušklíbnu, když právě přidá jez. Jaký paradox, stojím a stojím a do vody hledím - a vody nedostatek. Když vymyla Kampu, měli o nás strach. Řeka nehluboká, vodníci vymřelí, duše otloukané... Ale zvednout se umí.
"Pojď, zkusíme zaostřit k andělům!" říkám útěšně a oba odlepíme oči od majestátu věží a té trůnící zelené buřinky pod nimi směrem na jih, k našemu předobrazu. Jo, na jihu, tam je krásně. Odtuď přišli skoro všichni, co to tady dekorovali. Veleúspěšně, jak je slyšet od neúmorných poutníků. Říkají, že jsem krásný, a asi nejvíc právě ti z jihu.
"Já chtěl být svatý a stal jsem se svatý, a proto tu teď musím stát," opakuju každoranní rozlučkovou formulku. "Dobře mi tak. Ale co ty, chudinko, vždyť ty vlastně ani neexistuješ. "
Usměje se, opře se o svůj dávno tupý meč a zavře pomalu oči. Doppelt hält besser. Dřív se tomu tady rozumělo, muselo rozumět. Naučeným pohybem jí zavazuju v týle šátek a šeptám: "...aaaa nevidíš...zase nevidíš ..."
|
| Socha sv. Iva z roku 1711 je druhou prací Matyáše Bernarda Brauna pro Karlův most. Je to první mostecká socha zbudovaná na půdorysu konvexní křivky. Socha komunikuje s okolím a dodnes překvapuje kompoziční promyšleností. Sochy sv. Iva jsou rozšířeny v místě světcova rodiště, v Bretani. Je patronem soudců, advokátů, notářů, farářů, soustružníků, chudých, zejména sirotků a opuštěných dětí. Zobrazován bývá v soudcovském taláru se svitky v ruce a provazem, obklopen chudými. |
Původní verze:
 |
| Svatý Ivo Bretaňský |
Říkají, že jsem krásný
Dívám se na ty tři u mých nohou a kynu. Kynu rukou štíhlou, žil jsem v askezi. Ejhle, koho to tu máme? Ubožáci vzhlížejí, asi se už ani neumí usmívat. Ale já taky ne, tady ve své rozevláté výšce.
Je jich moc tam dole a všem se pomoct nedá. I když jsem vždycky znovu k tomu hledal cestu, uřední, tu pravou pro všechny.
Když v noci slyším, jak nikdo nejde, otočím se vpravo, sundám své milé z očí šátek, zahledím se do nich a povídám si. S ní rád, vždycky. Ona je mezinárodní, takže má přehled. Není doma nikde. A asi ani neexistuje, i když mi tu už přes 300 let stojí po boku. Je to figura. Ale já jsem člověk. Teda byl jsem, tam doma, u moře. Ale i v Paříži na studiích, i tam jsem byl co nejlidštější. Abych se jednou mohl stát svatým, jak to chtěla maminka.
Podařilo se mi to, i bez toho, že by mě zamordovali. To tady, kde mĕ zasadili, to jde od mordu k mordu. Většinou oknem. Žádné moře to nespláchne. Proto té své milé vždycky ty oči nad ránem zase zavážu. Ať se netrápí, když už se neprosadí. Ale já jim stejnĕ držím palce, těm bratrům v taláru. Na ty vidím, když se v noci natáhnu, alespoň na tu jejich střechu. A pak taky na tu další nádheru, na tu poklici hudebních slastí, na střechu Rudolfina. Nĕkdy to i slyším, to jejich slovanské milování... to, když mlčí jez a nechechtaj se racci.
Co ale slyším přes den, zpracovávám v noci s tou mojí dívenkou bez šátku. Matka s dítětem a ten starý klimbají a my dva přitesaní vytesaní se točíme a točíme jako kola těch kočárů, co tu projížděla prvních dvě stě let, a povídáme.
Přituhuje. Očima pusinkujeme body na horizontě. Skrze tmu prosvítávají lodě a světla mostů, co se pořád jmenují nějak jinak. A pak ten kopec, ten přírodní amfiteátr - s tím tedy měli Pražané štĕstí. Jedno srdce na kopci, druhé ve dřeni. Když je jedno právě plundrováno, tepe to druhé. Když se nĕkdy nahoře mluví tak, mluví se dole onak.
"Je to bláznivina," šeptá moje kráska, "vede tady příliš mnoho cest!"
"Ano, a chybí voda!" odpovím a hned se ušklíbnu, když právě přidá jez. Jaký paradox, stojím a stojím a do vody hledím - a vody nedostatek. Když vymyla Kampu, měli o nás strach. Řeka nehluboká, vodníci vymřelí, duše otloukané... Ale zvednout se umí.
Když v noci slyším, jak nikdo nejde, otočím se vpravo, sundám své milé z očí šátek, zahledím se do nich a povídám si. S ní rád, vždycky. Ona je mezinárodní, takže má přehled. Není doma nikde. A asi ani neexistuje, i když mi tu už přes 300 let stojí po boku. Je to figura. Ale já jsem člověk. Teda byl jsem, tam doma, u moře. Ale i v Paříži na studiích, i tam jsem byl co nejlidštější. Abych se jednou mohl stát svatým, jak to chtěla maminka.
Podařilo se mi to, i bez toho, že by mě zamordovali. To tady, kde mĕ zasadili, to jde od mordu k mordu. Většinou oknem. Žádné moře to nespláchne. Proto té své milé vždycky ty oči nad ránem zase zavážu. Ať se netrápí, když už se neprosadí. Ale já jim stejnĕ držím palce, těm bratrům v taláru. Na ty vidím, když se v noci natáhnu, alespoň na tu jejich střechu. A pak taky na tu další nádheru, na tu poklici hudebních slastí, na střechu Rudolfina. Nĕkdy to i slyším, to jejich slovanské milování... to, když mlčí jez a nechechtaj se racci.
Co ale slyším přes den, zpracovávám v noci s tou mojí dívenkou bez šátku. Matka s dítětem a ten starý klimbají a my dva přitesaní vytesaní se točíme a točíme jako kola těch kočárů, co tu projížděla prvních dvě stě let, a povídáme.
Jeden slyšel to a druhý zase tohle. O hlavách vystavených na vĕži, která nám v parnu dává stín, o barikádách jezuitských a jiných, o vyhořelém Divadle národa a o mlčenlivých zpovědnících a o hvĕzdách na vodě a o procházkách starého pána, co podcenil a propásl... I o tom, že nás a těch 29 jiných sem dali hlavně kvůli převýchově, jako když proměníte měkký perský koberec v uličku hrůzy, když vlevo a vpravo seřadíte košinky s hady.
Přituhuje. Očima pusinkujeme body na horizontě. Skrze tmu prosvítávají lodě a světla mostů, co se pořád jmenují nějak jinak. A pak ten kopec, ten přírodní amfiteátr - s tím tedy měli Pražané štĕstí. Jedno srdce na kopci, druhé ve dřeni. Když je jedno právě plundrováno, tepe to druhé. Když se nĕkdy nahoře mluví tak, mluví se dole onak."Je to bláznivina," šeptá moje kráska, "vede tady příliš mnoho cest!"
"Ano, a chybí voda!" odpovím a hned se ušklíbnu, když právě přidá jez. Jaký paradox, stojím a stojím a do vody hledím - a vody nedostatek. Když vymyla Kampu, měli o nás strach. Řeka nehluboká, vodníci vymřelí, duše otloukané... Ale zvednout se umí.
"Pojď, zkusíme zaostřit k andělům!" říkám útěšně a oba odlepíme oči od majestátu věží a té trůnící zelené buřinky pod nimi směrem na jih, k našemu předobrazu.
Jo, na jihu, tam je krásně. Odtuď přišli skoro všichni, co to tady dekorovali. Veleúspěšně, jak je slyšet od neúmorných poutníků. Říkají, že jsem krásný, a asi nejvíc právě ti z jihu.
"Já chtěl být svatý a stal jsem se svatý, a proto tu teď musím stát," opakuju každoranní rozlučkovou formulku. "Dobře mi tak. Ale co ty, chudinko, vždyť ty vlastně ani neexistuješ."
"Já chtěl být svatý a stal jsem se svatý, a proto tu teď musím stát," opakuju každoranní rozlučkovou formulku. "Dobře mi tak. Ale co ty, chudinko, vždyť ty vlastně ani neexistuješ."
Usměje se, opře se o svůj dávno tupý meč a zavře pomalu oči. Doppelt hält besser. Dřív se tomu tady rozumělo, muselo rozumět. Naučeným pohybem jí zavazuju v týle šátek a šeptám: "...aaaa nevidíš...zase nevidíš..."
