7. května 2024

Pach smrti - napsala Mia Křižková


Prásk…
To nesnesitelné ticho, které přichází vždy po výstřelu.
„Jsem další?“ pomyslím si.
Netuším, kde to přesně jsem a co mě čeká. Jen už znám strach a mučivou bolest, když opět odvedou, koho mám tak ráda.
Kovová vrata, cihlové zdi a výkaly na zemi. Takový je můj život. Včera jsem přišla o sestru, teď i o matku. Much je tu tolik, že bych je nespočítala, pach by se dal krájet. Pach exkrementů, pach krve, pach smrti.
Studenou zem na chvíli vystřídalo teplo. Už to nešlo udržet. Základní potřeby nikoho nezajímají. Vlastně... už ani nás. Jsme tu nacpané jako hladové krysy. Čekáme, až nás odvedou a na již tak známé „prásk“.
Nemluvíme spolu, ale i tak si rozumíme.
Občas je vidím plakat, ale asi nejhorší je, když kvílí. Když žadoní o holý život. Jako teď naposledy moje máma. Prosila je tak nahlas, ale tady… tady nikoho nezajímáme.
„Prásk!“ ozvala se další rána do ticha.
Ani jsem si nevšimla, kdy ji odvedli.
To čekání, to je na tom asi to nejhorší. Nikdy nevíš, kdy jsi na řadě a jestli půjdeš dnes, zítra nebo za týden. A co s tebou bude pak? Nikdo neví. Nikdo nemluví. Nikdo nás neposlouchá.
„Přiveď tu úplně na konci,“ ozve se u vrat do ticha.
Vedle mě stojí moje malá statečná holčička.
Ve svých krásných velkých očích má strach a slzy. Kolem hlavy jí poletují mouchy. V nose má kroužek a v uchu napíchnutou cedulku.
Teď pláču já a v uších mi zní jen její poslední „búúú“.