Všechny rány Kosova - napsal Martin Paruch

Pohoří Prokletije, Foto: Orjen

O zlomek vteřiny dřív jsem věděl, že to přijde. Ve zpětném zrcátku se blížila katastrofa. Auto, evidentně řízené sebevražedným řidičem, do poslední chvíle nebrzdilo. Přišel náraz. S ním zvuk skřípajícího kovu a praskání plastů.
Ach jo! Proč?! Proč zrovna tady?! Rezignovaně jsem rozhodil rukama nad volantem. Před pár dny jsem na kosovských hranicích musel koupit místní povinné ručení. To evropské tady neplatí. Takže co? Budu volat policii a domáhat se kompenzace? Úspěchu by věřil snad jen čerstvě vystudovaný právník.
Z malého auta napíchnutého na kouli mého tažného zařízení se s provinilým výrazem vysoukala dáma středního věku. Zamračil jsem se na ní jako čert na zlobivé děcko. Verbální atak byl ale slabší. Místo albánské verze fráze “kam jste dala oči paňi” jsem se zmohl jen na sterilní anglickou otázku “What are you doing?”
“Paňi” můj dotaz ignorovala. Provinilý výraz jí vyvanul z tváře a nevěřícně si obhlížela přední část svého vozu. Koule mu projela maskou a zastavila se kdesi hluboko uvnitř. Zadní traverza “políbila” kapotu jejího miláčka, oslepila levý světlomet a v provozu ponechala jen výsměšně blikající směrovku. Bestie, jak svému cestovatelskému vozu něžně říkám, měla poškrábaný plast zadního nárazníku. Za daného stavu věcí bylo trapné žádat o odškodnění. Vlastně šlo jen o drobnou odplatu. Vyrovnání za svatokrádež v klášteře. Za můj první a jediný kosovský hřích. Mávl jsem rukou. Směrem k “paňi” a ke kopcům, ze kterých jsem přijel.

Začalo to o pár dní dřív. V horách, které se jmenují Prokletije. Leží na pomezí Kosova a Černé hory. Prokletije! Název spojený s jejich divokou krásou. Dokonale vystihuje charakter země. Temné horské hřebeny, kde není místo pro klid a pracovitost alpských údolí. Místo nich jen hluboké kaňony a prudké řeky strhávající břehy. V úzkých nivách se třepotají vlajky NATO a Spojených států. Vstříc jim na vrcholcích mávají dvouhlaví černí albánští orli. Vděčnost za samostatnost.
Oficiální symbol země je jiný. Obrys Kosova v modrém poli. Připomíná vlajku Evropské unie. S hvězdami reprezentujícími národnosti. Albánce, Srby, Turky, Romy a Bosňáky. Není ji nikde moc vidět. Když ale řeknete, že jste ze země NATO, mají vás rádi.

Klášter Vysoki Dečani, Foto: Pudelek

Mým cílem je pravoslavný klášter Vysoki Dečani. Rozbitá silnice drží myšlenky u volantu. 

V zatáčce se vynoří starý muž, který veze na kole plynové bomby. Šlape, co mu síly stačí. Na řídítku má uvázané dva statné psy. Táhnou každý jinam. Dopředu jen občas. Kolo se pohybuje po těžko odhadnutelné trajektorii. Stejně jako celá země.
S nacionalismem na Balkáně, a vlastně nejenom tam, je to jako se Spartou a Slávií. Fandí se jednomu týmu nebo tomu druhému. Bez ohledu na to, co zrovna předvádí. 

Asi to máme v genech. Sounáležitost s kmenem. To je, oč jde. Nechodíme na fotbal proto, abychom ocenili krásu hry, ale proto, aby vyhrál náš tým.
Cestu vzhůru údolím střeží vojenský check point. Betonové zátarasy, umělé zatáčky a palebná postavení. Aliance s růžicí v modrém poli tady udržuje klid zbraní. V konfliktu, který nemá konec ani vítěze. Má respekt, který vnímá i divoký Balkán. Samozřejmě po svém. OTAN, zrcadlově obrácená zkratka, chrání klášter Srbů. V logice, kterou není snadné pochopit. Klášter těch Srbů, které kvůli Kosovu bombardovala.

Stojím před vchodem. Vysoki Dečani! Četl jsem o něm už jako kluk. Byl někde daleko ve světě. Žádoucí a nedosažitelný. Teď je to místo, kde si plním svoje sny. Držím v prstech propustku se čtyřmi písmeny. Díky ní můžu dovnitř. Nikde ani noha. Dřevěná vrata kostela se tváří odmítavě. Bez naděje na úspěch beru za kliku. Lehce skřípne, ale dveře se poslušně podvolí. Prvně jenom kousek. Zatlačím víc. Srdce v krku. Proklouznu dovnitř. Jsem zpátky ve středověku.
Barvy připomínají interiéry filmu Dracula od Francise Coppoly a usvědčují dnešní šedou eleganci evropských katedrál z trestuhodného nedostatku kreativity. Barvy! Od podlahy až k nebeským stropům. S příběhy, které máme v knihách, co už nečteme. Příběhy v barvách.
S pocity Indiana Jonese potichu procházím prázdným kostelem a nemůžu uvěřit svému štěstí. Celý ho mám jen pro sebe. Zákaz focení respektuju jen chvílí. Točím se prostorem a… fotím. Cvak, cvak…cvak. Jako kompenzaci zapaluju další a další svíčky. Snažím se vykoupit.
Marně. O den později se ozval náraz. Bestie se otřásla. Z auta za mnou vystoupila s provinilým výrazem dáma středního věku…

Původní verze:

Všechny rány Kosova

O zlomek vteřiny dřív jsem věděl, že to přijde. Ve zpětném zrcátku se blížila katastrofa. Auto, evidentně řízené sebevražedným řidičem, do poslední chvíle nebrzdilo. Přišel náraz. S ním zvuk skřípajícího kovu a praskání plastů.
Ach jo! Proč?! Proč zrovna tady?! Rezignovaně jsem rozhodil rukama nad volantem. Před pár dny jsem na kosovských hranicích musel koupit místní povinné ručení. To evropské tady neplatí. Takže co? Budu volat policii a domáhat se kompenzace? Úspěchu by věřil snad jen čerstvě vystudovaný právník.
Z malého auta napíchnutého na kouli mého tažného zařízení se s provinilým výrazem vysoukala dáma středního věku. Zamračil jsem se na ní jako čert na zlobivé děcko. Verbální atak byl ale slabší. Místo albánské verze fráze “kam jste dala oči paňi” jsem se zmohl jen na sterilní anglickou otázku “What are you doing?”
“Paňi” můj dotaz ignorovala. Provinilý výraz jí vyvanul z tváře a nevěřícně si obhlížela přední část svého vozu. Koule mu projela maskou a zastavila se kdesi hluboko uvnitř. Zadní traverza “políbila” kapotu jejího miláčka, oslepila levý světlomet a v provozu ponechala jen výsměšně blikající směrovku. Bestie, jak svému cestovatelskému vozu něžně říkám, měla poškrábaný plast zadního nárazníku. Za daného stavu věcí bylo trochu trapné žádat o odškodnění. Vlastně se jednalo jen o drobnou odplatu. Vyrovnání za svatokrádež v klášteře. Za můj první a jediný kosovský hřích. Mávl jsem rukou. Směrem k “paňi” a ke kopcům, ze kterých jsem přijel.

 
Prokletije. Hory na hranici Kosova a Černé hory. Prokletije! Název spojený s jejich divokou krásou. Dokonale vystihuje charakter země. Temné horské hřebeny, kde není místo pro klid a pracovitost alpských údolí. Místo nich jen hluboké kaňony a prudké řeky strhávající břehy. V úzkých nivách se třepotají vlajky NATO a Spojených států. Vstříc jim na vrcholcích mávají dvouhlaví černí albánští orli. Vděčnost za samostatnost.
Oficiální symbol země je jiný. Obrys Kosova v modrém poli. Připomíná vlajku Evropské unie. S hvězdami reprezentujícími národnosti. Albánce, Srby, Turky, Romy a Bosňáky. Není ji nikde moc vidět. Když ale řeknete, že jste ze země NATO, mají vás rádi.
S nacionalismem na Balkáně, a vlastně nejenom tam, je to jako se Spartou a Slávií. Fandí se jednomu týmu nebo tomu druhému. Bez ohledu na to, co zrovna předvádí. Asi to máme v genech. Sounáležitost s kmenem. To je oč jde. Nechodíme na fotbal proto, abychom ocenili krásu hry, ale proto, aby vyhrál náš tým. Nevěříte? Zkuste si vybavit vlastní emoce při zápase národního týmu.

 

Myšlenky se vracejí zpátky k volantu. V zatáčce se vynořil starý muž, který veze na kole plynové bomby. Šlape, co mu síly stačí. Na řídítku má uvázané dva statné psy. Táhnou každý jinam. Dopředu jen občas. Kolo se pohybuje po těžko odhadnutelné trajektorii. Stejně jako celá země.

Rozbitá silnice vede ke klášteru. 

Vidíme vojenský check point. Aliance s růžicí v modrém poli tady udržuje klid zbraní. V konfliktu, který nemá konec ani vítěze. Má respekt, který vnímá i divoký Balkán. Samozřejmě po svém. OTAN, zrcadlově obrácená zkratka, chrání pravoslavný klášter Srbů. V logice, kterou není snadné pochopit. Klášter těch Srbů, které kvůli Kosovu bombardovala.

Stojím před vchodem. Vysoki Dečani. Četl jsem o něm už jako kluk. Byl někde daleko ve světě. Žádoucí a nedosažitelný. Teď je to místo, kde si plním svoje sny. Držím v prstech propustku se čtyřmi písmeny. Díky ní můžu dovnitř. Nikde ani noha. Dřevěná vrata kostela se tváří odmítavě. Bez naděje na úspěch beru za kliku. Lehce skřípne, ale dveře se poslušně podvolí. Prvně jenom kousek. Zatlačím víc. Srdce v krku. Proklouznu dovnitř. Jsem zpátky ve středověku.
Barvy připomínají interiéry filmu Dracula od Francise Coppoly a usvědčují dnešní šedou eleganci evropských katedrál z trestuhodného nedostatku kreativity. Barvy! Od podlahy až k nebeským stropům. S příběhy, které máme v knihách, co už nečteme. Příběhy v barvách.
S pocity Indiana Jonese potichu procházím prázdným kostelem a nemůžu uvěřit svému štěstí. Celý ho mám jen pro sebe. Zákaz focení respektuju jen chvílí. Točím se prostorem a… fotím. Jako kompenzaci zapaluju další a další svíčky. Snažím se vykoupit za tuhle svatokrádež.

Marně. O den později se ozval náraz. Bestie se otřásla a z auta za mnou vystoupila s provinilým výrazem dáma středního věku…

Doporučená úprava:

Nevěříte? Zkuste si vybavit vlastní emoce při zápase národního týmu.

Myšlenky se vracejí zpátky k volantu do včerejšího dne, kdy jsem putoval k vysněnému klášteru Vysoki Dečani. 

Jedu hodiny po rozbité silnici. 

V zatáčce se vynoří starý muž, který veze na kole plynové bomby. Šlape, co mu síly stačí. Na řídítku má uvázané dva statné psy. Táhnou každý jinam. Dopředu jen občas. Kolo se pohybuje po těžko odhadnutelné trajektorii. Stejně jako celá země.

Rozbitá silnice vede ke klášteru.